boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

23. kapitola: vzbuď se

„Stilinski!" vykřikl trenér, avšak lekla jsem se i já, neboť jsem se zrovna snažila nahlédnout Stilesovi přes rameno a zjistit, co si to psal do sešitu.

„Mm-hmm?" zvedl prudce hlavu Stiles.

„Na něco jsem se ptal, Stilinski!" řekl opět hlasitě kouč a Stilese propaloval svým pohledem.

„Omlouvám se, na co jste se ptal, trenére?" zamrkal Stiles. Chvíli na to se mi již povedlo nahlédnout do jeho sešitu a vidět různě veliká, ale stále ta samá opakující se slova.

„Ptal jsem se, zda věnujete pozornost výuce," vydechl naštvaně trenér.

„Teď už jo," přikývl Stiles.

„Stilinski přestaňte mi připomínat proč každou noc piju," vydechl a vzhlédl ke mně. „McCallová, přestaňte se plazit po Stilinskim. Copak vám Lahey nestačí?" rozhodil rukama. „Mě ti puberťáci zničí," zamumlal tiše.

Vytřeštila jsem oči a zpozorovala, jak se na mě Scott prudce otočil.

„Ale to..." odmlčela jsem se, plácla se do čela a sjela po židli trochu víc pod lavici.

„Chce někdo další zkusit odpovědět na otázku na tabuli?" vydechl trenér lakrosového týmu a ukázal na popsanou tabuli.

Všimla jsme si, jak zaraženě Scott Stilese pozoroval.

„Jsem v pohodě, jen jsem si na vteřinu zdřímnul," pokrčil rameny kluk přede mnou a zavrtěl hlavou na znamení, že se opravdu nic neděje.

„Kámo... Tys nespal," zavrtěl však hlavou Scott a poukázal na jeho sešit se zcela popsanou stránkou, kde byla jediná dvě slova napsaná snad stokrát - vzbuď se.

...

„Fajn, takže, co se stane člověku, co prožil klinickou smrt a potom začal mít vidiny?" rozhodil rukama Scott, když jsme se všichni sešli na školním pozemku na lavičkách.

„A není schopný určit skutečnost od iluze?" dodal tázavě Stiles.

„A pronásledují ho ďábelské vize mrtvých příbuzných?" nezapomněla podotknout ani Allison.

„Všechny zavřou do ústavu, protože jsou šílení," ušklíbl se Isaac a podíval se na mě. Já však jen pobaveně protočila očima.

„Můžeš se alepsoň snažit, být nápomocný?" ozval se dotčeně Stiles a nenávistně Isaaca probodl pohledem.

„Půlku svého dětství jsem strávil zavřený v mrazáku. S tím, být nápomocný nemám moc zkušeností," pokrčil Isaac rameny.

„Můžeš být rád, že ten mrazák nebyl zapojený," byla jsem nucena se ozvat a taktéž pokrčit rameny.

„Můžeš být ráda, že jsi se v něm mohla pohybovat," podotkl naopak Isaac a pod stolem šťouchl svou nohou do té mé.

„Tak ty to pořád ještě nehodláš nechat být?" udivil se Stiles.

„Jo, možná," pokrčil rameny metr osmdesát vysoký kluk sedící naproti mě.

„Čau," ozvalo se od neznámé dívky a upoutala tak veškerou naši pozornost. „Ahoj, promiňte. Nemohla jsem neslyšet, o čem se spolu bavíte. A myslím, že možná vím, o čem mluvíte," pokrčila černovlasá dívka asijského původu rameny a prohlédla si nás. „Existuje pro to tibetské slovo - bardo. Doslova to znamená stav mezi světy. Jakože stav mezi životem a smrtí," vydechla a nejistě nás sledovala.