boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

13. kapitola: lži a zrady

Zaklepala jsem na velké dveře a dobrých pět minut čekala a poslouchala. Znělo to, jakoby se Derek Hale na něco připravoval. Očekával snad něčí příchod? Třeba ho hodlala Kali znova zmasakrovat. Posledně mu břichem prorazila kovovou tyč, proč to nezopakovat?

Najednou se posuvné dveře otevřely a v nich se objevil nechápavý Derekův pohled.

„Myslíš, že by se Alfy obtěžovaly klepat?" nadzvedla jsem obočí, neboť to jak se snažil připravit k boji i svou sestru bylo vcelku komické.

„Třeba chceme útočit na tebe," namítl s nezájmem Derek.

„Jasně," ušklíbla jsem se, „chci si jenom promluvit," vydechla jsem a pohlédla na něj. Stále jsem totiž čekala, zda mě do svého bytu pozve, nebo si budeme muset povídat na chodbě.

Nic neřekl, ale uhnul ze dveří a já pochopila, že smím vejít. Dveře za mnou zase zavřel a netrpělivě se na mě otočil, zatímco mě Cora nevěřícně pozorovala.

„Víš... Podle všeho jsem šla včera v noci kolem týhle budovy a... Hrozně bys mi pomohl, kdybys řekl, že jsi mě viděl," zamumlala jsem a snažila se situaci vysvětlit, aniž bych prozradila příliš.

„Jo, mluvili jsme spolu," pokrčil rameny a následně si mě pečlivě prohlédl.

„Mluvili jsme spolu?" udivila jsem a překvapeně zamrkala.

„Jo," přikývl, „nepamatuješ si to? To teda musela být veselá noc," podotkl, načež jsme zavrtěla hlavou. Pak mi však došlo, že být před ním alkoholikem je nejspíš lepší, něž být vrahem.

„Jo no... Trochu. Prostě... Nepamatuju si ten večer a bylo by fajn, kdybys mi třeba řekl, o čem jsme mluvili," vypadlo ze mě opět zmateně.

Derek přimhouřil oči. Věděl snad, že jsem vlkodlak a alkohol by na mě tedy neměl působit? Já sama s tím sice zkušenosti neměla, ale tyhle znalosti jsem měla od táty.

„Ptal jsem se tě, co tu děláš tak pozdě v noci. Řekla jsi, že si potřebuješ něco zařídit. Něco promyslet nebo co. Bylas dost mimo," řekl po chvíli ledabyle a já usoudila, že se s mou výmluvou smířil.

„Děkuju," odvětila jsem, ale nad tím co mi sdělil jsem ještě dlouho přemýšlela. Chtěla jsem se vydat domů, avšak Derek mě zastavil.

„Sarah, proč lžeš?" zeptal se téměř neslyšně a udělal několik kroků blíž ke mně, načež mi přejel po zádech mráz.

„Nelžu, Dereku," zavrtěla jsem hlavou a chtěla udělat podobné kroky zase od něho, jenže mě silně chytil pod krkem a zvedl do vzduchu.

Srdce mi poskočilo a zoufale jsem otočila pohled ke Coře, která nás nejistě sledovala.

„Dereku!" ozvalo se z chodby a dveře se otevřely, „pusť jí," řekl Stiles, když uviděl můj výraz.

Ucítila jsem závan naděje.

„Není jako my!" křikl však Derek a svůj stisk ještě zesílil, „nepatří sem, tak proč se jí nezbavit?" nadzvedl obočí.

„Je přesně jako ty, nebo Scott, nebo Isaac. Jediné co je na ní jinak je barva jejích očí. Nic víc!" bránil mě okamžitě Stiles.

„Není, Stilesi! Zabila vlastní rodinu! Všechny!" vykřikl a já cítila, jak se mi dech ještě více stížil.

„To není pravda!" zasýpala jsem a oběma rukama chytila Derekovu ruku s myšlenkou, že třeba když do něho zaryju své drápy, pustí mě.

„Nelži! Alfy mi všechno řekli," vrčel nepříčetně Derek. Cora váhavě přišla blíž, ale neodvážila se zasáhnout. Svému bratrovi pravděpodobně věřila, nedivila jsem se jí. Tomu svému jsem také vždy věřila.