boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

4. kapitola: potlačovaný vlkodlak uvnitř sebe samé

Vzpomínky na noc, kdy jsem měla tu čest potkat se s jinými vlkodlaky byly naprosto šílené. Neustále jsem musela myslet na to, jak jsem se dívala do zrcátka a zaháněla poslední vlkodlačí rysy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by si toho Stilinski nevšiml. Byl synem šerifa a už jako malej byl až moc chytrej na to, aby se před ním něco utajilo. Neměla jsem z toho ani trochu dobrý pocit a jen z myšlenky, že by rány na mém břiše chtěl vidět, se mi nedělalo dobře.

Začala jsem se soustředit na dva klučičí hlasy přicházející z hořejšího pokoje a tiše jim naslouchala.

„Je v pořádku?" ptal se naléhavě Scott. Věděla jsem, že mu Stiles všechno řekne. A jestli to neřekl už předešlou noc, mohl tohle považovat za rekord.

„Je. Teda nevypadala, ale říkala, že je," mlel zmateně Stiles. „Samozřejmě jsem se jí ptal, jestli nechce do nemocnice, ale prý to nic nebylo."

Zamyslela jsem se sama nad sebou. Zněla jsem včera v noci dost přesvědčivě, nebo se mi jen rozhodl věřit? Ptala jsem se sama sebe.

„Co nic nebylo? Takže jí ublížili?" vyděsil se okamžitě chlapec bydlící v pokoji nade mnou. Plácla jsem se do čela.

„Ne. Vlastně jo. Ale říkala, že to nic není." Představovala jsem si Stilese, jak naléhavě vrtí hlavou a mává rukama kolem sebe, jak se to snaží vysvětlit.

„Stilesi, co když to bylo něco vážného," zamumlal a následně se ozvaly hlasité kroky mířené ze schodů. Což pro mé uši nebylo tak docela příjemné.

Otočila jsem pohled ke dveřím a poslouchala Scottovi kroky. Během chvilky zaklepal, načež jsem okamžitě dveře otevřela.

„Ano?" nadzvedla jsem tázavě obočí.

„Boyde ti ublížil, že jo?" zeptal se rychle můj bratranec s tmavými vlasy.

„No, spíš ta holka, ale to je asi fuk," mávla jsem nad tím rukou a zastrčila si vlnitý pramínek vlasů za ucho.

„Může to být vážný. Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Jak hluboké to je? Ještě krvácíš?" ptal se jako smyslu zbavený.

„V podstatě to nic není. Fakt o nic nejde. Bez obav," usmála jsem se. To už se však Scott zhluboka nadechl a vešel do mého pokoje, aniž by řešil, že jej tam nechci.

„Sarah, tohle je tvoje krev?" otázal se, když uviděl na zemi ležet tričko z předešlé noci. Večer jsem už prostě neposbírala síly na to, jít jej vyhodit. Chtěla jsem si jen lehnout a spát. A hned po ránu přišel Stiles za Scottem. A pak Scott za mnou...

„No vlastně i Boydeova. Možná i tý holky. Prostě to neřeš," sykla jsem a tričko mu z ruky vytrhla. Nelíbila se mi ta jeho starostlivost o něco, co nyní už nemusel řešit. Jistě, asi jsem mu nemohla říct: ,Víš, Scotte, to neřeš, protože jsem vlkodlak a všechna zranění se mi zahojila'.

„Máš poraněné břicho? Ukaž to," natáhl ke mě ruku.

„Scotte ne!" řekla jsem ostře a uhnula jeho pohybu. „Znám svoje tělo a přísahám, že mi nic není. A jestli se mi něco stane, tak ti to hned řeknu, jo?" otázala jsem se a pokusila se o drobný úsměv, ačkoliv se mi jeho pohled nelíbil.

„Tak fajn," přikývl nakonec a rozešel se k odchodu. Z jeho hlasu a tepu jeho srdce jsem však poznala, že se svým rozhodnutím není spokojený a nejraději by si byl opravdu jistý, že jsem v pohodě. Vypadalo to, že moc dobře věděl, že byl Boyde vlkodlak, a že mě klidně mohl zabít. Jenže jsem si tím nemohla být jistá, a tak jsem mu nemohla oznámit, že jakožto vlkodlačka jsem v tom největším pořádku.