boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

31. kapitola: musíš se probudit a najít mě...

Dívala jsem se na temné nebe. Zajisté jsem ležela na trávě, byla totiž vysoká a lochtala mě po celém těle. Cítila jsem, že jsme se pousmála, když v tom jsme najendou uviděla dva zářivě modré korálky měnící se v oči. Nemohla jsem se pohnout. Chtěla jsem utéct, ale ležela jsem v trávě a pouze se dívala na ta dvě modrá světélka a krátce na to i ostré zuby.

Vyděšeně jsem se posadila a promnula si oči. Byl to jen sen, došlo mi, a tak jsem se zhluboka nadechla.

Chtěla jsme si zase lehnout a spát, ale zarazil mě hluk z pokoje nade mnou. Slyšela jsem Scotta, ale zněl vystrašeně, proto jsem se za ním v pyžamu vydala zjistit, co se stalo.

„Scotte, co se děje?" zamumlala jsem, když jsem bez váhání vešla do jeho pokoje.

„Stilesi, jsi tam? Slyšíš mě?" zeptal se rychle a mávl na mě, abych počkala. Tím mě však vyděsil ještě víc.

Tázavě jsem na něj hleděla a doufala, že jej napadne dát hovor na hlas. A také že napadlo.

„Něco tady děsně smrdí," slyšela jsem Stilesův naprosto zoufalý hlas. „Je to příšerné, slzí mi z toho oči."

„Co se děje?" šeptala jsem na Scotta, ale nemusela jsem dlouho čekat na odpověď. Došlo mi to. Nevěděl, kde je. Nevěděl to ani Scott.

„Dobře, poslyš, zavolám tvému tátovi," snažil se jej uklidnit Scott a ujistit, že to bude v pořádku.

„Ne, ne, ne, nedělej to," zastavil jej okamžitě Stiles.

„Ale tvůj táta-"

„Prosím tě, nevolej mu. Slib mi, že to neuděláš," mluvil zoufale Stiles. „Už tak se o mě dost bojí. Scotte, prosím."

„Ale co když tě nenajdu? Stilesi, tohle ti nemůžu slíbit," vrtěl hlavou Scott.

„Ne, ne, ne, prosím. Prosím tě nevolej mu," opakoval Stiles stále dokola.

Měla jsem pocit, že se mi mozek rozletí na tisíce kousků, zatímco Scott chodil po pokoji.

„Najdi mě. Ty to dokážeš. On to nemusí vědět. Scotte, ty mě najdeš," ujišťoval ho Stiles.

„Stilesi?" zamumlala jsem do telefonu, ještě stále trochu rozespale.

„Sarah, jsi to ty?" ujistil se, že slyšel dobře.

„Jo, jsem to já," pousmála jsem se a zhluboka se nadechla, abych zabránila svému hlasu se třást.

„Sarah, máš úžasný smysly. Najdete mě. Věřím vám. Prosím nevolejte tátovi," mluvil stále vystrašeným hlasem. „Zavolám vám zpátky. Musím vypnout telefon," řekl zničehonic, když jsem na něj chtěla začít mluvit.

„Co? Ne počkej..." chtěl jej zastavit Scott.

„Zavolám ti zpátky."

„Počkej, Stilesi, počkej!" křikl do telefonu, ale už dávno jej Stiles neslyšel. „Isaacu! Isaacu, vstávej! Potřebuji tvoji pomoc!" křičel přes zeď do druhého pokoje a snažil se natáhnout si bundu.

„Proč? Co se děje?" vtrhl do pokoje Isaac.

„Jde o Stilese. Obleč se," řekl mu a vzal si přilbu. Zatímco já vyběhla z jeho pokoje, seběhla jsem schody a začala si přes kraťasy od pyžama natahovat džíny. Rychle jsem si nandala pod tričkem od pyžama podprsenku a popadla do ruky mikinu. A ve chvíli, kdy jsem z pokoje vyběhla já za mnou přiběhli i kluci.

„Ahoj, Stilesi," promluvil do telefonu Scott. Tentokrát jej však držel u ucha, a tak jsem začala poslouchat svým vlkodlačím sluchem.

„Volal jsi mu? Volal jsi mému tátovi?" zeptal se nejistě Stiles.