boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

27. kapitola: zvedni se a bojuj

Rozešla jsem se chodbou a viděla šerifa a za ním uhánějícího Stilese.

„Počkej," volal na svého tátu, „ten William Barrow? Ten atentátník se šrapnelovou bombou?" zaslechla jsem a tak jsem rychle Stilese doběhla. „Byl spatřen nedaleko?"

„Barrow utekl?" vyhrkla jsem okamžitě.

„Jo, Sarah, utekl," zastavil se šerif, „a byl spatřen trochu blíž, než nedaleko," otočil se na Stilese.

„Tati? Co se tady doopravdy děje?" zeptal se Stiles a nadzvedl obočí.

Měla jsem pocit, že se mi hlava neuvěřitelně motá. Ze strany na stranu, zeshora dolů. Dělalo se mi špatně, a tak jsem se rychle opřela zády o skříňky.

„Sarah, co se děje?" udivil se Isaac a přišel ke mně blíž. Chytil mě za ruku a tázavě na mi hleděl do tváře.

„Potřebuju," zašeptala jsem, „pryč."

„Dobře, pojď na záchody," přikývl a vedl mě za ruku, ale já měla pocit, že mě mé nohy nenesou. Jako bych se vznášela, ale jelikož mě Isaac podpíral, spíš jsem padala, než se vznášela.

Špatně se mi dýchalo. Tak jako onehdy na veterině, když jsem vylezla z té ledové vody. Jak to říkal Stiles? Uklidnit dech, uklidnit dech.

Začala jsem sahat po umyvadlech a hledala kohoutek. Povedlo se mi pustit ledovou vodu a opláchnout si s ní obličej. To však vůbec nepomohlo.

„Stiles," zasýpala jsem, „ví co dělat." Snažila jsem se popadnout dech, ale nešlo to. Najendou jsem si vzpomněla na něco, co mi také jednou řekl: když se ti to zase stane, zadrž dech.

„Počkej," zastavila jsem Isaaca, který se v mobilu snažil najít co nejrychleji Stilesovo číslo.

Podíval se mi do očí a já jej políbila. Rychle, ale hluboce a dlouze. Myslela jsem, že mi dojde veškerý kyslík, že se udusím, ale když jsem se odtáhla, povedlo se mi vydechnout a dech se mi začal uklidňovat.

„Dobrý?" zeptal se, načež jsem jen přikývla a po stěně za mými zády sjela na kachličky pode mnou. „Co se stalo?" zeptal se nechápavě Isaac. Ruce se mi třásly. Můj sluch se najendou na něco začal soustředit. Nebyla jsem si jistá na co, dokud se neozvalo hlasité cvaknutí. Leknutím jsem sebou cukla a snažila si zacpat uši, aby se mi do nich onen zvuk nezarýval ještě hlouběji.

„Slyším sešívačku," řekla jsem tiše a s každým cvaknutím jsem sebou vylekaně cuknula. Najendou to však ustalo. Všechno ustalo. Zvedla jsem pohled k Isaacovi, který s někým telefonoval, ale já se nedokázala soustředit na hlasy blíže mě, jako bych svůj sluch neovládala a on i nadále chtěl poslouchat neznámé těžce kladené kroky. Vlastně nebyly zas tak neznámé, byla jsem si naprosto jistá, komu patřily.

Najendou do dveří vběhl Scott, za ním Stiles, Lydie a dokonce i Allison. Tázavě jsem na ně hleděla, když na mě mluvili a já nedokázala rozeznat jejich jediné slovo.

„Co se děje, Sarah?" uslyšela jsem najednou známý hlas. Pustila jsem si uši a zvedla pohled k lidem, které jsem znala.

„Barrow je ve škole," zašeptala jsem a přijala Isaacovu pomocnou ruku, aby mě vytáhl na nohy.

„To samé říkala i Lydia," přikývl Scott.

„Jenže on jde po nás. Po vlkodlacích," zamumlala jsem a nejistě se opřela o stěnu.

„My víme. Proto ho musíme najít," přikývl Stiles. Jeho uvažování se mi vůbec nelíbilo.

„Včera v noci mi řekl, že mi září oči," řekla jsem téměř prostě. Jindy bych už cítila slzy tlačící se do mých očí. Teď nic. Vůbec nic.