boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

11. kapitola: pokud je ti život milý...

„Takže," zamumlal Stiles.

„Takže?" nadzvedla jsem tmavé obočí. Už mi objasnil vše ohledně Dereka a jeho rodiny. Dokonce jsem s ním sama od sebe začala rozebírat mé noční nevědomé úprky.

„Takže, Sarah, co se děje po tom co usneš?"

„No to právě nevím," pokrčila jsem rameny.

„Ale myslím, co se ti zdá?" objasnil svou otázku.

Zamyslela jsem se, přičemž jsem se zamračila. „No... Ani nevím. Většinou běžím," pokrčila jsem rameny a snažila si vzpomenout na nějaké detaily.

„Před někým, nebo k někomu?" tázal se, jenže na takové detailní otázky jsme nebyla připravená.

„Já nevím," rozhodila jsem rukama. „Tak nějak... Obojí?" nakrčila jsem obočí, „když běžím, myslím ve vlčí podobě, ne té lidské, mám pocit, že utíkám, protože musím. Ale neohlížím se, jako kdybych věděla kam přesně běžím," krčila jsem nechápavě rameny.

„Fajn. Co říkáš na to, že bych ti sem nainstaloval kameru? Budeš vědět co se s tebou v noci děje, jo?" nadzvedl obočí.

„Uvidím to jen já a ty. Případně Scott," řekla jsem rozhodnutě.

„To je samozřejmost," přikývl souhlasně.

„Tak fajn," souhlasila jsem i já a usmála se.

„Doma vezmu kameru a jsem hned zpátky," zazubil se. Ačkoliv do příchodu Isaaca zbývalo ještě půl hodiny, zamítla jsem Stilesův návrh téměř okamžitě.

„Stačí zítra. Ať nejezdíš sem a tam," zavrtěla jsem hlavou, „buď taky chvíli se Scottem, určitě toho máte hodně co řešit. Třeba Deukalion?" uchechtla jsem se.

„Nechci tě tu nechávat samotnou," řekl nervózně a pohlédl do otevřeného okna v mém pokoji.

„To je v pohodě," ujsitila jsem ho, „budu se tu šprtat chemii na zítřek a všechno bude v cajku. Vážně," usmála jsem se a zvedla se, abych ho doprovodila ke dveřím, „a kdyby něco, vím komu volat," dodala jsem a pokusila se znít nebojácně, ani já jsem tu však nechtěla půl hodiny čekat na Isaaca úplně sama.

„Tak fajn. Číslo na mě máš. Volej ve dne v noci, když to bude třeba. Zvednu to kdykoliv," ujišťoval pro změnu on mě

„V noci tu bude Scott," uchechtla jsem se, „ale kdybych se náhodou ocitla uprostřed lesa a nečekaně se ztratila, zavolám," zasmála jsem se.

„Tak jo," přikývl s úsměvem, „měj se, Sarah," vydechl a mávl mi na rozloučenou. Zavřela jsem dveře a pohlédla na hodiny ve svém telefonu. Ještě dvacet tři minut zbývalo do příchodu Isaaca. To zvládnu, ujišťovala jsem sama sebe.

A opravdu, těch tři a dvacet minut uteklo jako voda. Za chvilku už nedočkavě kdosi ťukal na dveře.

„Už jdu!" ohlásila jsem a otevřela dveře. Za nimi stál Isaac a jen co mě uviděl, znepokojeně se zamračil.

„Co kdyby to byla Kali? Nebo kdokoliv jiný ze smečky Alf?" nadzvedl obočí a vešel dovnitř.

„Ale no tak," protočila jsem očima a zavřela za ním dveře, „hlavní je, že jsi to byl ty," pokrčila jsem rameny a zavedla ho do pokoje.

„Takže... Zkus mi tu chemii vysvětlit," uchechtl se Isaac a posadil se na postel vedle mě.

Nervózně jsem se mu pokusila vše vysvětlit, ale nakonec jsem jen nadepsala několik chemických příkladů a dala mu je s větou: „Zkus tohle."