boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

25. kapitola: řev právého alfy

Hleděla jsem na displej svého mobilu a kladla si otázku, proč by Derek neodpověděl. Proč by dělal, že to vlastně vůbec vědět nechce?

Po obědě ve školní jídelně, který byl pro jednou vlastně opravdu dobrý, jsem se rozešla chodbou a sledovala policii u klučičích šaten.

„Najděte to zvíře," slyšela jsem hlas pana Tatea, „najděte tu věc," hlesl a rozešel se pryč.

„Co se stalo?" zeptala jsem se a prodrala se mezi lidmi, abych mohla nahlédnout do šatny.

„Sarah, Scott ti to pak vysvětlí, teď běž domů," usmál se šerif.

„To bych mohl, chtělas mi taky něco vysvětlit, ne?" nadzvedl obočí Scott a pohlédl na mě. Uviděla jsem nového profesora historie spolu s jeho dcerou Kirou. Nechápavě jsme nakrčila obočí, ale vrátila se svými myšlenkami zpátky ke Scottovi.

„Jo, takže?" nadzvedla jsem obočí naopak já a čekala na oznámení, kam zamíříme.

„Na veterinu," řekl, když ke mně došel a vzal si z chodby svůj batoh.

„Nejdřív co se stalo," řekla jsem rychle, když jsme nasedli do Stilesova džípu, neboť jsem měla pocit, že vyprávění Scotta bude mnohem rychlejší než to moje.

„Fajn," přikývl souhlasně Scott, „Malia se vrátila pro tu panenku-"

„Vzali jste jí?" vyhrkla jsem nechápavě.

„Myslel jsem, že byste z ní mohli vzít pach," pokrčil rameny řídící Stiles. Chápavě jsem přikývla a čekala, jak bude Scott pokračovat.

„Napadla při tom Kiru-"

„Proč Kiru?" skočila jsem mu do řeči.

„Tak mě nech mluvit," zavrtěl nade mnou hlavou, načež jsem omluvně pokrčila rameny. „Kira u sebe měla Stilesův batoh, kde byla ta panenka. Pak Malia utekla, ale mám pocit, že jí pan Tate chce zabít. Teda kojota, ne Maliu, ale-"

„Chápu," přikývla jsme na souhlas, „a náš úkol je, zachránit jí," usmála jsem se hrdě, že jsem vše rychle pochopila. Vlastně se v Beacon Hills nic jiného nedělalo - pořád se musel někdo zachraňovat.

„Tvůj úkol je, říct mi kdy jsi měla tu čest seznámit se s vlkodlakem u vás doma," opravil mě můj bratranec.

„No," zašeptala jsem, „poprosila jsem Stilese, aby mě tam odvezl. Bylo to o v pátek, jak jsem odešla z chemie," pokrčila jsem rameny.

„A?" nadzvedl obočí, „nebyly náhodou dveře zamčený?"

„Stačilo do nich trochu strčit," pokrčila jsem ledabyle rameny.

„Vloupala jsi se do domu?" vytřeštil oči, když jsme zastavili.

„Do svého domu, Scotte!" opravila jsem jej a vešla do dveří veteriny. „Každopádně se tam zabydlel nějakej vlkodlak. Hnusnej, velkej a něco mi říká, že ho znám," porkčila jsem rameny.

„A znáš?" zeptal se stejnou otázkou jako tehdy Stiles. Nebylo tedy pochyby o tom, že jsou nejlepšími přáteli.

„No neznám. Teda znám. Ale... Já nevím," rozhodila jsem rukama a zastavila se při pohledu na Deatona. „Řekla bych, že ho neznám v úplné proměně," pokusila jsem se to objasnit.

„Nezapomeň, že tě chtěl zabít," podotkl Stiles.

„Napadl tě?" chytil se toho okamžitě se zájmem Scott.

„Děkuju," řekla jsem ironicky a povzdechla si. „Spíš se lekl. Trochu jsem do něj šťouchla a stáhl se. Ani nebyl silný. Omega," pokrčila jsem rameny. „Nejspíš přišel o smečku a musel si najít nějaký útočiště."