boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

32. kapitola: tajemné hlasy

„Stilesi," usmívala jsem se na kluka přede mnou.

„Musíš mě najít," odvětil.

Všechno se vlnilo, až se mi z toho dělalo špatně od žaludku.

„Stilesi, kde jsi?" ptala jsem se a točila se do kolečka. Úplně se rozplynul a já už ho neviděla ani neslyšela. Myslela jsem, že jsme ho už našli, že už byl v pořádku, tak co s dělo?

„Ztratila jsi se?" ozval se známý hlas. Ze stínu vyšel vysoký muž s vousy.

„Tylere?" nadzvedla jsem obočí. „Ne, ne! Ty jsi mrtvý!" křičela jsem a rozběhla se pryč. Jako bych však běžela na místě.

Muž se proměnil ve vlkodlaka a začal mě kousat do rukou.

„Ne!" vykřikla jsem a prudce se posadila. Seděla jsem na své posteli, zhluboka jsem oddychovala a v uších mi hrálo hlasité pípání mého budíku.

„Co se stalo?" zeptal se Scott, když vletěl do mého pokoje.

„Já jen," odmlčela jsem se a vyděšenýma očima pohlédla na svého bratrance. „Spadl mi mobil," povzdechla jsem si a vyčkala až chápavě zavře dveře. Začala jsem si prohlížet ruce a všimla si, že na nich fialové modřiny pomalu mizí. Tep se mi zrychlil.
„Byl to jenom sen," pokusila jsem se uklidnit sama sebe a začala se převlékat.

Ve škole jsem si všimla, že Lydia rozhodně nebyla ve své kůži. Kdykoliv se ozval náhlý zvuk prudce sebou cukla. Podobně, jako když se můj sluch soustředil na sešívačku ve škole.

A když už jsem se konečně dostala domů, s telefonem u ucha jsem přecházela do kuchyně.

„Ahoj, no... Budou mi dělat ještě nějaké testy. Ale v šest sem jede Scott," mluvil na mě Stiles, zatímco jsem si dělala tousty.

„Ahoj, ja vím," přikývla jsem a zavřela toustovač.

„Přijedeš taky?" zeptal se zrovna ve chvíli, kdy jsem si neopatrně spálila prst o horký sýr.

„Au! Sakra!" křikla jsem a začala tiše nadávat.

„Dobrý?" ozvalo se z druhé strany.

„Jo, jasně," přikývla jsem s výdechem, když bolest ustupovala. „Jestli je to tvé přání, ráda ho splním," zazubila jsem se a raději toustovač už vypnula.

„Tak jo," řekl spokojeně Stiles. „Tak zatím... Ahoj," rozloučil se se mnou a já s ním.

...

„Nejsem si jistý, jestli to umím vyslovit. Nebo jestli to není překlep," řekl nejistě doktor a otočil se na šerifa.

„Prostě mu říkejte Stiles," vydechl Stilinski.

„Dobře," přikývl doktor.

Stála jsem vedle Scotta a Stilese a nervózně těkala pohledem po všech přítomných.

„Stilesi, jen abys věděl, při magnetické rezonanci uslyšíš hodně hluku," upozornil jej doktor. „To kvůli tomu proudu elektřiny procházejícím skrz kovové cívky uvnitř přístroje," objasnil, „jestli chceš, tak ti můžeme sehnat špunty do uší, nebo sluchátka," nabídl muž v bílém plášti.

„Ne, ne," odmítl Stiles, „nic nepotřebuju," zavrtěl hlavou.

„Budeme hned na druhé straně toho okna," ujsitil jej šerif, „jo?" nadzvedl tázavě obočí.

„Dobře," přikývl Stiles. Poté doktor, Melissa i šerif odešli a dali nám chvilku ve třech.

„Víte, co hledají, že?" podíval se na nás Stiles, načež jsme oba se Scottem přikývli. „Jmenuje se to frontotempolární demence. Části tvého mozku se začnou scvrkávat," začal vysvětlovat Stiles, „to měla moje máma," dodal, „je to jediný druh demence, který dokáže postihnout i teenagery," podotkl a podíval se dolů.