boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

24. kapitola: všechno je to naprosto šílené

Byla tma. Ležela jsem ve své posteli a přemýšlela, jak bych mohla Stilesovo tátovi pomoct.

„Sarah," ozval se Scottův tichý hlas, když se dveře od pokoje pomalu otevřely.

Pohlédla jsem na spícího Isaaca vedle mě a zvedla pohled ke Scottovi.

„Hmm?" zabručela jsem tázavě a pomalu se posadila, abych spícího vlkodlaka nevzbudila. Co horšího mohlo být, než nevyspalý vlkodlak?

„Jdeme najít to tělo," řekl tiše a posvítil mi baterkou do očí.

„Nech toho, přestaň," mávla jsem na něj rukou, aby baterku zhasl. „Těla hledáte se Stilesem, proč budíš mě?" zašeptala jsem a nechápavě na něj hleděla.

Kužel světla z baterky zmizel a já musela zaostřit, abych rozpoznala Scottův obrys.

„Protože když ti bylo pět, hledali jsme všichni tři hodně ztracených věcí," vydechl a kývl na mě hlavou, „no tak už pojď, vždyť jsi ani nespala."

„To ti nedává právo mě rušit," protočila jsem očima, ale došla si pro mikinu a džíny. „Víš, myslím si, že na mě máš opravdu špatný vliv," řekla jsem tiše, když jsem se snažila přes své pyžamo dostat do kalhot.

„Sarah, tvůj táta byl taky polda. Tak mi netvrď, že jsi s ním nikdy nehledala mrtvolu. Vlkodlačka a se svým tátou policajtem nehledala mrtvolu?" zamumlal tázavě a nevěřícně na mě hleděl. Znova na mě zamířil kužel světla a následně osvítil svůj obličej a tázavě nadzvedl obočí.

„Občas," pokrčila jsem rameny, „spíš ze začátku, když jsem se učila svoje schopnosti používat," vydechla jsem a tiše za sebou zavřela dveře od pokoje. „Copak by tahle výprava nepočkala do rána?" zeptala jsem se, když jsme se blížili k domu Stilese. „Ve dne je totiž přeci jenom víc světla," pokrčila jsem rameny, když už jsme se blížili i ke Stilesovo pokoji.

„Tohle je nejlepší čas, věř mi," ujsitil mě a pomalu otevřel dveře do Stilesova pokoje.

„Co se děje?" ozval se okamžitě Stiles a pohlédl na Scotta ve dveřích.

„Jdeme hledat tělo," hlesl a rozsvítil baterku. „Najdeme tu mrtvolu," usmál se.

„Super," zaradoval se Stiles a rychle si vzal mikinu, abychom mohli okamžitě vyrazit.

„Tohle děláte často?" zeptala jsem se tiše, když jsme opouštěli Stilesovo dům. Oba dva totiž vypadali poměrně nadšeně.

Stiles se na mě podíval. „Naposledy, když Peter zabil Lauru, ale to jsme hledali jen půlku těla, to se nemůže počítat," pokrčil rameny.

„Myslím si, že v tomhle případě je půlka těla ještě horší," vydechla jsem a následovala je skrze popadané listí v lese.

„Ale jestli má táta pravdu, tak je ve městě vlkodlak, kterého neznámé," vypadlo po chvíli ze Stilese.

„Já vím," přikývl souhlasně Scott.

„A jestli je něco jako dvojčata, co se přeměňujou v tříhlavýho pekelnýho psa, tak se na něj netěším," zavrtěl okamžitě hlavou Stiles.

„To já taky ne," souhlasil opět Scott. „Zvlášť od doby co nezvládnu ani vlastní přeměnu," dodal.

Ve tmě jsem viděla jen obrysy stromů a slyšela šustění listí pod našima nohama. Najednou se však ozval ještě nějaký zvuk - zavytí kojota. Takové trhavé a vysoké.

Stiles do mě vylekaně strčil a já se, při pokusu neskutálet se z kopce, chytila na Scottovo rameno. Ten s tím ovšem nepočítal a ačkoliv mě chytl upustil také telefon, jež udělal přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout já - skutálel se z kopce a spadl do louže.