boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

9. kapitola: navrácené vzpomínky

„Co když si ale vzpomeneš na něco, co si pamatovat nechceš?" zeptal se mě Scott, zatímco jsem si sundavala mikinu.

„Jako třeba?" nadzvedla jsem tázavě obočí.

„Cokoliv," pokrčil rameny.

„Hlavně, že zjistím pravdu," zavrtěla jsem hlavou a začala si rozepínat kalhoty. „No," vydechla jsem, když jsem uviděla, jak mě Isaac pozoruje, „řekla bych, abyste se otočili, ale," nadechla jsem se a pohlédla na Stilese, který hleděl na mé nohy a následně mi pohlédl do očí. „Ale stejně mě uvidíte v tý vodě... Takže to asi nemá cenu," pokrčila jsem rameny. Jediný, kdo o mě nejevil žádný zájem byl Deaton a v podstatě i Scott.

„Je to vlastně jako plavky," pokrčil rameny Isaac a nadále pozoroval, jak si přes hlavu přetahuji tričko.

„Počkat, co?" udivil se Scott a pohlédl na Isaaca.

„To je jedno," zamumlal na zpátek kluk se světlejšími vlasy.

Otočila jsem se k nim jen ve spodním prádle a rudla jsem studem. Co bych v tu chvíli dala za osušku. Nebo jakýkoliv jiný kousek látky.

„Takže... Musíme tě ponořit, jo?" začal na mě mluvit Deaton.

„Jasně, v podstatě utopit, rozumím," ušklíbla jsem se a strčila jednu nohu do ledové vody. Opravdu ledové.

„Ne," zavrtěl hlavou nejstarší muž z celé naší skupinky, „jen snížíme teplotu tvého těla," ujistil mě Deaton.

„A když to bude moc, umrznu," poznamenala jsem sarkasticky.

„Poznáme to. Neboj," ujistil mě i Stiles, zatímco mi Scott chytil ruku, abych do vody nespadla. Isaac se postavil z druhé strany a taktéž mě chytil za ruku.

„Tvoje teplota nesmí klesnout pod dvacet pět stupňů. Do té doby se nemusíme ničeho bát," řekl klidným tónem Deaton. Neochotně jsem se položila do ledové vody a zhluboka dýchala. Nejradši bych se zavrtala do nějaké teplé peřiny. „A mluvit s ní budu opět jen já," zaslechla jsem těsně před tím než jsem se ponořila pod vodu.

Chvíli jsem ležela, snažila se nevnímat ten chlad. Než mnou tedy úplně prostoupil a já se musela nadechnout nad hladinou vody. Jen co jsem se vynořila a nadechla se, klučičí ruce mě tlačili pod vodu. Nechtěla jsem tam být, chtěla jsem pryč z vody. A zároveň jsem přeci chtěla znát pravdu... Prala jsem se s nimi, než se konečně všechen chlad rozplynul.

Z pohledu Stilese Stilinskiho
„Jsi zpátky v Miltonu. Poznáváš to tam?" tázal se veterinář. „Teď kolem tebe projelo auto, nemilím li se."

„Jo, červené," odpověděla Sarah.

„Kde jsi přesně, Sarah?" ptal se dál, zatímco černovláska ležela v ledové vodě.

„Jdu ze školy," odpověděla.

Byla jsem zpátky. Zpátky doma. V mém málem Miltonu. Autobus mě dovezl na zastávku a já nyní mířila k lesu. Bydleli jsme mnohem dál od ostatních, ale nikdy mi to nevadilo. Šla jsem kolem benzínky a byla nadšená z toho, že je zase uvidím. Svou rodinu.

„Nechci tam, znova ne," mluvila tiše, avšak zlomeně Sarah.

„Neboj se, je to jen vzpomínka," snažil se jí uklidnit Deaton.

„Tak jo," souhlasila nakonec dívka v ledové vodě. „Stojím před domem," oznámila. Černé vlasy jí plavaly na hladině vody a tancovaly mezi kostkami ledu.

„Vidíš něco zvláštního?" ptal se Deaton.

„Dveře... Dveře jsou dokořán."

Když jsem viděla ty dveře dokořán, srdce mi pohltil strach. Něco mě však stále nutilo jít dál. Snad jen ta touha zjistit, co se stalo. Překročila jsem práh domu.