boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

17. kapitola: máš povolení vyrvat mi hrdlo...

Sledovala jsem Stilese přivřenýma očima. „Takže mám noční můry, který si nepamatuju a který mě nutí měnit se v krvelačnou bestii?" zamrkala jsem nechápavě, „pecka," ušklíbla jsem se, ale stále jsem seděla opřená o stěnu, abych nemusela namáhat svaly na svém břiše.

„Podstatný je, že nezabíjíš," ujistil mě Stiles a hleděl mi do tmavých očí.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?" udivila jsem se, „co když ztrácím kontrolu nad svým tělem a provádím rituální vraždy, zatímco všichni spí?" uchechtla jsem se.

„Taková ty nejsi. Navíc nejsi temný druid. Určitě ne," odmítal cokoliv přiznat Stiles.

„Když jsem vzhůru. Ale co když spím?" nadzvedla jsem obočí a vyhlédla z okna v pokoji. „Co když měl Derek vlastně pravdu? Třeba Kali ví, co jsem zač a... Prostě vás chce jen chránit," zamumlala jsem a opět měla nutkání se s tou vlkodlačíhou sejít. Jenže to jsem nemohla. Tedy pokud jsem nechtěla zemřít. Jestli jsem však prováděla rituální vraždy, možná by byla moje smrt osvobozením pro všechny.

„Fajn, zůstanu u tebe přes noc, a uvidíme," pokrčil ledabyle rameny Stiles.

„V žádném případě! Nechci tě mít k snídani!" vyhrkla jsem rychle a zavrtěla odmítavě hlavou.

„Fajn, tak teda Scott," navrhl Stiles.

„To... To zní sice líp," přikývla jsem, „ale ten o mých děsivých snech nic neví," zakoulela jsem s povzdechem očima.

„A Isaac?"

„Od smrti Boyeda jsme se nebavili," vydechla jsem a uvědomila jsem si, jak špatné jsem v poslední době měla vztahy. A nejhorší na tom bylo, že jsem si je kazila já sama.

Najendou mě do uší udeřilo zavrnění. Rychle jsem strhla svou pozornost na Stilesův mobil.

„Přišlo ti upozornění," zamumlala jsem a bojovala s nutkáním podívat se, kdo mu píše. Chtěla jsem vědět, jak se Isaac má. Chtěla jsem vědět co ho trápí i co mu v poslední době dělalo radost. Jenže jsem se na něj nedokázala ani podívat - a to bylo poněkud složité, když bydlel u Scotta v pokoji. Tudíž bylo nyní naprosto běžné, že jsem z ničeho nic zvedla svůj zadek a odešla od večeře, protože se doplazil Isaac a začal na mě zírat těma svýma, naprosto dokonalýma, očima. Posloucuhal můj tlukot srdce - poznala jsem to, vždycky měl úplně soustředěný výraz. A mně pak běhalo hlavou nespočet otázek - má strach, abych se neproměnila? Čeká, jak na něj zareaguju? Mám odejít? Čeká, že odejdu? Chce, abych odešla?
A tak jsem se vždy prostě zvedla a zmizela, protože jsem neměla náladu, nad tím vším tolik přemýšlet.

„Jo, musíme do školy," vytrhl mě z myšlenek Stiles.

„Musíme?" zeptala jsme se nechápavě. „My?" ujistila jsem se ještě, zda jsem se nepřeslechla. Byl to necelý týden, co jsme se nebavili, téměř týden, co zemřel Boyde a téměř týden, co jsem s celou tou partičkou skoro vůbec nemluvila. Bodejť by ne, vlastně jsem měla strach, co po tom všem, co jsem řekla já Derekovi, řeknou oni mně.

„Jo, nebo tě to ještě bolí?" pohlédl střídavě na mé břicho a na můj obličej.

„Ne, jsem v pohodě," ujistila jsem ho s drobným úsměvem na rtech a vyskočila na nohy.

Pravdou bylo, že mě to ještě trochu pobolívalo, ale bylo to spíše cítit na krku, kde mě tehdá Aiden držel. Avšak nedělalo mi problém ukázat, že tím, že nenávidím Dereka, jsem nezanevřela i nad ostatními. Tak to totiž nebylo.

„Víš jak zabili Harrisona?" zeptal se Stiles, když jsme mířili ke škole.

Přikývla jsem a čekala, jak bude pokračovat.