boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

30. kapitola: co se děje se Stilesem?

Najendou Peter drápy z mého krku vytáhl a mnou znova projela ostrá bolest. Peter na mě tázavě hleděl a očekával, že mu hned něco povím.

„Nevolal někdo?" zeptala jsem se, když mi došlo, že v momentu mluvení se svým otcem jsem slyšela vyzváněcí tón mého telefonu.

„Jo, Isaac," přikývl souhlasně Peter a hodil mi telefon.

„Jak dlouho to je?" zeptala jsem se a snažila se najít zmeškaný hovor. Podle všeho to však Peter zavěsil. Několikrát.

„Asi hodinu," pokrčil rameny.

„Hodinu? Sakra. Tos to nemohl vzít?" rozhodila jsem rukama a podívala se na čas. Blížila se čtvrtá hodina a já nevěděla, jestli stihnu navštívit Stilese, jak jsem slíbila.

„Měl jsem trochu práci, nemyslíš?" zamračil se Peter a založil si ruce na hrudi.

„Ježiši," protočila jsem očima a zvedla se.

„Tak co ti řekl?" zeptal se, když pochopil, že nemám v plánu o tom začít mluvit sama od sebe.

„Nemám čas, Petere!" zvolala jsem a mířila ke dveřím. „Stavím se... Prostě jindy," mávla jsem rukou a otevřela dveře.

„Skvělý," ušklíbl se nespokojeně, zatímco jsem opouštěla byt a cestou ven mi došlo, že jsem ani neviděla Dereka. Ten se pravděpodobně vyhýbal jakémukoliv kontaktu se mnou, neboť jsem v posledních hodinách neschytala ani jednu jízlivou poznámku.

Začala jsem volat Isaacovi a ten to zvedl téměř okamžitě, avšak bez pozdravu mi dal sežrat veškerou mou nepřítomnost. „Pamatuješ, cos říkala? Volej, piš mi... To by se ti člověk musel ale dovolat." Dokonce jsem cítila jak za mobilem protáčel očima.

„Já vím," povzdechla jsem si a přidala do kroku, „hrozně mě to mrzí. Měla jsem drápy v krku," vydechla jsem a znovu jsem se dívala na hodiny, „doslova."

Byla jsem si jistá, že ke Stilesovi dorazím nejdřív v půl páté - pokud bych nepoužila vlkodlačí rychlost. To by však ve dne mezi lidmi pravděpodobně nebylo nejlepší.

„Zase tě napadl?" zhrozil se Isaac a já vycítila, že mě čeká přednáška o tom, jak to říkal a že jsem mu neměla věřit, a tak jsem to rychle utnula.

„Ne!" vyhrkla jsem, „to byl účel," snažila jsem se to objasnit, ale pravděpodobně to vůbec neznělo tak, jak to znít mělo, „to je jedno," mávla jsem nad tím nakonec rukou.

„Tak fajn," povzdechl si. „Argent mě navlékl do obleku. Mám jít prodat starou zbraň, ale ani nevím, co ty slova, co mám říkat, znamenají. Děsně se potim," vychrlil na mě, avšak ke mně jeho nervozita nedolehla. Vždycky jsem si totiž byla jistá, že všechno zvládne.

„Isaacu, nadechni se," usmála jsem se a svůj krok zpomalila, abych mu do telefonu nefuněla, „ty to zvládneš," řekla jsem rozhodnutě, „táta mi říkal, že když selžu, zkusim to znova. Poučim se z chyb."

„Jenže já teď zklamat nemůžu, Sarah," vydechl zoufale.

„Když zklameš, možná tě to bude stát život," přikývla jsem, načež jsem cítila, že jej tohle rozhodně nepodpořilo, „ale já ti věřím, Isaacu, protože seš úžasnej kluk-"

„A o to jde," zarazil mě, „mám tam vejít jako muž, ne vyklepanej puberťák," vychrlil znova dost rychle. Slyšela jsem jak někam chodil. Znělo to jako chůze z místa na místo.

„Ale ty jsi muž, Isaacu. Teď, přesně v tuhle chvíli, seš muž. Pro mě jo," usmívala jsem se, ačkoliv jsem věděla, že to nemohl vidět. „A zvládneš to."