boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

33. kapitola: konec tajnůstkaření

Šla jsem podél silnice – povedlo se mi odpoutat od ostatních, kteří trvali na tom, že bych neměla teď chodit sama, když nemám vyřízené účty s Peterem a nevím co přesně se stalo s Tylerem.

Přesto se mi to povedlo – šla jsem sama. A byl to dokonalý pocit. Tedy, dokud jsem necítila známý pach. Co bych tehdy dala za trochu Scottovi přítomnosti.

Svůj krok jsem proto zrychlila. Nejen proto, že jsem nechtěla, abych přišla pozdě do nemocnice, ale především kvůli přítomnosti toho úžasného manipulátora.

„Sarah Delgado," řekl tiše a bez potíží mě dohnal.

Stál za mými zády. Srdce mi bušilo.

„Nechci s tebou mluvit," odsekla jsem okamžitě a pokračovala v rychlé chůzi kupředu.

„Celý den se ti snažím dovolat!" řekl rázně a chytil mě za paži, kvůli čemuž jsem se zastavila.

„Víš, jelikož nejsem v tvém starém věku, ale jsem mladá studentka, mám dopoledne školu a kupodivu i práci, protože nechci skončit jako někdo, kdo se přiživuje u svých příbuzných," usmála jsem se na Petera, s narážkou na jeho velmi ubohý život, a rozešla se dál.

„Tak hele," znova mě zastavil a drápy mi zaryl pár milimetrů do kůže. „Za prvé nejsem starej," upozornil mě na to, co říkám, „a za druhé... Když myslím celej den, myslím tím dvacet čtyři hodin," dokončil, když mi po ruce začly stékat pramínky rudé krve.

Nesykla jsem bolestí. Pouze jsem zaťala zuby a pohlédla Peterovi do očí.

„Stiles je v nebezpečí, v podstatě života a smrti, takže to, co ti vzkazuje můj táta je mi teď úplně ukradený," vyhrkla jsem a vzala ho za ruku, aby tu mou pustil. Jeho stisk však místo povolení ještě zesílil.

„To je ten rozdíl. Mně to totiž ukradený není," zavrtěl rázně hlavou, „a můžeš být ráda, protože předchozích osm a čtyřicet hodin jsem dělal, že po tobě nic nechci. Tak je na čase mi to vrátit, rozumíš?" nadzvedl obočí.

„Ne," pokrčila jsem rameny a otočila se k odchodu, díky čemuž mi sice ruku poškrábal ještě víc, ale povedlo se mi vykroutit se z jeho sevření. „Zabil jsi svojí neteř, málem jsi zabil Lydii, každého tady jenom využíváš a já ti něco dlužím?" rozhodila jsem rukama a tázavě na něj hleděla, když jsem od něj odstupovala.

„Nebýt mě, z Lydie by se nikdy nestala bashee," podotkl Peter, „a teď jdeme ke mně. Hned."

„Nebo?" nadzvedla jsem obočí.

„Nebo bych mohl dokončit nedokončenou vraždu Lydie Martinové," usmál se a vzal mě kolem pasu.

„Musím do nemocnice," sykla jsem, když jsem cítila, jak mi drápy položil na bok. „Přijdu... Potom," zašeptala jsem, neboť jsem nechtěla být v jeho přítomnosti už ani o minutu déle.

„Je těžký ti věřit, Delgado, když ti srdce buší jako bys lhala," zavrtěl hlavou.

„Přestaň mi tak říkat," zavrčela jsem a odstrčila jsem ho od sebe dál. „Prosím, Petere," řekla jsem tiše a rozešla se zpátky k nemocnici, „já musím za Isaacem. Pak přijdu. Slibuju," šeptala jsem a toužila, abych už mohla jít.

„Tak bychom se na Isaaca mohli podívat spolu," usmál se.

„Petere! Osobní prostor," vyrhkla jsem, když se ke mně opět přiblížil. „Když nepřijdu do jedné hodiny ráno, máš povolení přijít ty za mnou. Jo?" nadzvedla jsem obočí.

„Do půlnoci," nesouhlasil se mnou Peter Hale.

„Fajn," přikývla jsem a uvolněně od něj odstoupila, „do půlnoci," pokusila jsem se o úsměv a rychle mířila do nemocnice, dokud byly návštěvní hodiny. Ale hlavně, dokud tam byla Melissa, která mi ony návštěvní hodiny mohla zařídit.