City Alfy

Sny

Jess

Krev všude, samá krev, kousky kůže, masa roztrhaného zvířete. A nad tou spouští se sklání krémový vlk. Kouká mi přitom přímo do očí, ale vůbec nevypadá, že bych ho rušila, ba naopak, jako by se chtěl kořistí pochlubit.

S hrůzou se probouzím hodinu před budíkem. I kdybych chtěla, neusnu. Takže mohu přemýšlet nad tím divným snem s vlčí tematikou, který se mi zdá čím dál častěji. Ten vlk, jehož oči mě sledují, jsou neústupné, plné něčeho nebezpečného, temného. A já vím, že to není jen sen. Cítím to. Je to něco víc. Něco, co mě pronásleduje.

Otočím se na bok, ale i tma v pokoji mi připadá těžká. Očima stále vidím jeho tvář, jak se sklání nad tou spouští, jak se usmívá. A v tom úsměvu je něco děsivého. Něco, co mě mrazí v kostech.

Zhluboka se nadechnu a pokusím se zůstat klidná, ale vzduch je těžký, jakoby byl naplněný něčím, co nemohu vyjádřit. Znovu přivřu oči, ale ten obraz tam pořád je, jako by se mi rozlil do všech koutů mysli. A co hůř, cítím, že se to vrátí. A já nebudu připravená.

Než se naději, ozve se v místnosti protivný zvuk budíku. Rychle ho vypnu a promnu si oči. Kdyby se nerozzvonil, možná bych ještě usla.

Nevyspalá se pomalu vyhrabu z postele a zamířím do koupelny. Když se z ní vracím, už jsem plně připravená, ale stále se cítím unavená. Vezmu si věci, které mám připravené, a když vezmu do ruky mobil, ten nepříjemně vibruje. Ani ne za moment zjistím proč. Jdu pozdě.

Rychle proletím dům a mířím do školy, ale i tak přijdu pozdě. Matikářka mě hned, jak mě uvidí, zavolá k tabuli, abych vypočítala příklad. Nějak to zvládnu, přestože se mi ruce třesou. Po chvíli se konečně dostanu do lavice, ale cítím, jak mi stále plave zrak a soustředění jde hůř, než obvykle.

Po škole si mě zavolají do kabinetu. Někdo si všiml, že něco není v pořádku.
,,Proč se tvé chování tak náhle zhoršilo." zeptají se. Odpovědět není jednoduché. Byla jsem vždy výborná studentka, nikdy jsem nebyla problémová, vždy jsem byla včas na hodinách a nejhorší známka byla trojka. A teď? Teď všechno jde do háje. Ale to, co se děje, se nedá vysvětlit. Nemůžu jim říct, že se mi začaly zdát děsivé sny s vlky, které mě pomalu pohlcují. Nemůžu jim vysvětlit ten pocit, že se mi pod rukama všechno hroutí, a že je to něco víc než jen stres nebo únava.

Cítím, jak mě to všechno tíží, ale nemám sílu to vyslovit. A tak odpovídám, že je všechno v pořádku, i když vím, že to není pravda. Kdybych jim řekla pravdu, poslali by mě do léčebny a to nechci. 

Ještě než odejdu, třídní mi podá papír ohledně výletu, na který se těším už od začátku roku. Podá mi ho, ale se slovy:
"Pokud se tvoje chování nezlepší, na výlet se nepojedeš." To mě naprosto vyděsí. Já tam musím. Neexistuje možnost, že bych tam nejela.

Vyšiluji. Srdce mi začne divoce bít, dlaně se mi zpotí. Rychle se snažím dát do kupy, abych neztratila úplně kontrolu. Dýchám, snažím se uklidnit, ale pořád mám v hlavě ty děsivá slova. Nemůžu to takhle nechat. Musím se postavit zpátky na nohy.

Celý večer studuji, až se mi kouří z hlavy. Všechno se mi plete, čísla, slova, cítím, jak mi mozek už pomalu vypovídá službu. Oči mě pálí a na prstech mám stopy od tužky, kterou neustále držím, jako by to byl můj jediný bod, ke kterému se můžu přichytit.

Moje oči se zavírají, ale já se nutím ještě chvíli vydržet. Spaní mě sice láká, ale bojím se, že se vrátí ten děsivý obraz vlka, který mě už nějaký čas pronásleduje. 

Když nakonec usnu, sen je jiný. Je to les. Tichý a temný, ale zároveň klidný. Nepřichází žádné nebezpečí, žádný vlk, žádný strach. Jen já, jak pomalu kráčím po vyšlapané cestě mezi stromy, cítím tu zvláštní, tajemnou atmosféru lesa, který mě objímá. Je to sen, který je tak uklidňující, že mě úplně pohltí. Vůbec mě nenapadá, že bych měla být na pozoru. 

Jakmile se probudím, je už příliš pozdě. Zaspala jsem. Celou třídnickou hodinu, kde se mluvilo o výletu, na který se těším už od začátku roku. Cítím, jak mi v hrudi těžkne, když si uvědomím, co všechno jsem zmeškala. Ale teď to nemám čas řešit. Musím se rychle připravit na test, který nás čeká a já se musím na něj plně soustředit, a ničím se nenechat rozptýlit. 

Jakmile dostanu papír do ruky, začne to. Pocit, že nic nezvládnu. Srdce mi buší v hrdle, prsty na papíru se mi třesou. Ale jak test pokračuje, něco se začne měnit. Jako bych najednou cítila dotek – hřejivý, jemný, na své ruce, ve které držím propisku. I když to byl jen krátký pocit, pomalu se uklidním. Zbytek napětí ze mě opadne a já se začnu soustředit.

Test mi najednou přestává připadat jako nepřekonatelná překážka. Pomalu se uklidňuji a začínám psát s větší jistotou. Každý krok na papíru je jako úleva. Nakonec, když test odevzdám, mám pocit, že jsem to zvládla. A když se pak dozvím, že jsem dostala dobrou známku – nejlepší, jakou jsem měla za poslední dobu. Radostně vykřiknu. 

Ale jak se ve škole veselím, v tu chvíli mi hlavou prolétne obraz vlka. Leží tam, usmívá se s hlavou položenou na packách. A přesto, že je to obraz, který by měl být děsivý, vyzařuje z něj klid, spokojenost, něco, co mi vůbec nesedí do toho, co vždy cítím, když si vzpomenu na sen. Ten strach, který mě vždycky pronásleduje, teď jako by byl najednou pryč. Něco na něm je jiného. Něco, co mě pohlcuje a zároveň uklidňuje. Zůstává mi po něm jen ticho a nejasný pocit, že i když se všechno zdá v pořádku, něco většího, něčím nepochopitelné, se stále blíží.

Tak z tohohle jsem ještě víc zmatená než na začátku. Tři týdny se každý večer pokouším překonat ty děsivé sny a teď, když už to konečně vypadá, že se to zlepšuje, na mě najednou z toho obrazu vlka vyzařuje klid a spokojenost. Jak je to možné? Co to má znamenat? Vždyť jsem si myslela, že jsem ty noční můry už nějak zvládla... A teď na mě kouká s úsměvem, který si neumím vysvětlit.