City Alfy

Setkání s Alfou

Jess

Probudím se kolem deváté hodiny. Na to, že jsem šla spát až se svítáním, se cítím překvapivě odpočatá. Můj pohled padne na psací stůl, kde leží tácek plný jídla. Kručící břicho mi připomene, že jsem včera vůbec nic nejedla, a tak se zvednu a jdu k němu. Když vidím množství jídla, uvědomím si, že by to vystačilo pro dva hladové lidi.

Vezmu talíř s teplými zapečenými tousty a položím ho vedle na stůl. Teprve teď si všimnu přeloženého papírku. Rozložím ho a čtu: "Šli jsme ven, buď v deset připravená, chceme ti někoho představit." Papírek zmačkám a s nechutí ho hodím do koše.

Je půl desáté a já už jsem připravená. Normálně bych se na to vykašlala, ale po včerejšku nemám sílu se s ním hádat. Sednu si na postel a zhluboka se nadechnu. Po tom nočním rozhovoru s tím klukem se cítím tak nějak lehčí, jako by mi spadl kámen ze srdce.

Když se zamyslím, uvědomím si, že mi ani neřekl své jméno. Jen tvrdil, že je můj přítel. Nebo spíš, já mu nedala příležitost cokoli říct.

Neúmyslně jsem ho použila jako svého osobního terapeuta.
"Asi bych mu měla poděkovat," zamumlám si pro sebe. Vezmu si mobil a najdu jeho číslo.

J: Děkuji ti za včerejšek. Dost mi to pomohlo.

Sebastian přijde přesně na čas. Zaklepe na dveře a vejde dovnitř s jistým klidem a sebedůvěrou.
"Můžeme?" zeptá se s mírným úsměvem.

Sebastian nás vede do místnosti, kde je atmosféra naplněná silnou aurou dominance. Před dveřmi, kde je ta dominance cítit nejsilněji, se zastaví.

"Jakmile vstoupíme, sklop hlavu," řekne tiše, aniž by mi dal možnost zeptat se proč. Zaklepe na dveře a bez čekání nás osoba za nimi pozve dál.

Udělám přesně, jak Sebastian řekl. I s hlavou sklopenou cítím, jak se osoba za stolem postaví a pomalu ke mně přistupuje.
"Vítej, má drahá. Podívej se na mě, ať si tě mohu pořádně prohlédnout," zazní jeho hlas, klidný, ale autoritativní.

Zvednu hlavu a spatřím impozantní postavu, která si mě pozorně prohlíží. Periferním viděním vidím, že v místnosti je ještě několik dalších lidí, ale jejich obličeje nerozpoznávám.

"Nádherná, to musím říct," pronese po chvíli prohlížení. Jeho oči se upírají přímo do mých, a já cítím, jak se mi v těle mísí nervozita s neklidem.

Všichni se usmějí a malinko přikývnou. „Všichni odejděte, Sebastian počká za dveřmi, než si promluvím se svou snoubenkou." Vyvalím na něj oči.
"S vaší co?"

"Oh, Sebastian ti to ještě neřekl?" Zeptá se zmateně. Jenom zakroutím hlavou. "Tak se posaď," ukáže na křesílka před stolem. Posadím se a on se posadí na to druhé.

„Tak ještě nezdávejte hledání. Jste dost mladý, věřím, že ji najdete," řeknu po tom, co mi vysvětlí, kdo je a kdo budu za měsíc já.

Uchechtne se, ale všimnu si stínu smutku v jeho tváři.
"Tys mě nejspíš nepochopila. Já ji našel, ale přišel jsem o ni." Chvilku se odmlčí, jeho pohled se zdá být ztracený v minulosti. Pak se zhluboka nadechne a pokračuje "Budu k tobě upřímný, nemusíme být nejzamilovanější pár na světě. Stačí, když mi porodíš syna a spolu ho vychováme."

Cítím, jak se mi sevře hrdlo. Situace je mnohem složitější, než jsem si představovala.
"A co když nechci?" zeptám se tiše, v očích se mi zrcadlí nesouhlas a nepochopení.

„Nemáš na výběr," odpoví pevně, jeho oči se do mých zavrtávají s nekompromisní rozhodností.

Sebastian