City Alfy

Meditace

Jess

V noci jsem toho moc nenaspala, jakmile jsem zavřela oči, uviděla jsem tu krev na svých rukách. Tyrkys se mnou nemluví, a ani se jí moc nedivím.

Ráno mi napsal on. Zase si uvědomím, že nevím jeho jméno. Zeptala bych se ho včera, ale to jsem měla úplně jiné starosti.

N: Ahoj, jakpak se cítíš po včerejšku?

J: Ahoj. Popravdě docela na nic.

N: Aha, no tak nic.

J: Copak jsi potřeboval?

N: Myslel jsem, že bychom mohli dnes začít "ochočovat" tvého vlka.

J: To se nevylučuje. Jak se mám zbavit strachu, když ho nepřemůžu?

N: Líbí se mi, jak uvažuješ. Ok, tak pokud se na to cítíš, vyzvednu si tě na té louce, kde jsi se proměnila.

J: Ok, sejdeme se tam. A v kolik?

N: Ve tři mám poslední schůzku, tak o půl páté tam.

J: Budu tam. 😉

Jakmile dopíšu poslední slovo, zvednu se a zamířím do koupelny. Tam vykonám svou ranní hygienu a hned po ní jdu dolů na snídani.

Už z dálky slyším, jak se smějí, ale jakmile přijdu do jídelny, všichni jako na povel zmlknou a podívají se na mě.
"Můžete pokračovat, já si jdu jenom pro jídlo," řeknu a pokračuji do kuchyně, kde si udělám cereálie s mlékem.

Chci projít kolem nich, ale Sebastian mě zastaví.
"Jess, pojď si sednout k nám," naléhá.
"Ne, to je dobrý, nechci vás rušit," odpovím mu. On to ještě jednou zopakuje, a protože se s ním nechci hádat, sednu si na poslední volnou židli.

Sotva si dosednu, Sebastian má potřebu se pochlubit.
"Jessie, chci ti představit svou družku Cloe," a ukáže na dívku vedle sebe, která vypadá jako rusalka. Má krásnou, bílou a čistou pleť, modro-zelené oči, dlouhé světlé vlnité vlasy a na hlavě věneček z živých květin. Na sobě má dlouhé, světle zelené šaty.

"Ráda vás poznávám, Luno," řekne a skloní hlavu. Nevím proč, ale přikývnu. Rose se mnou během celé snídaně chtěla navázat konverzaci, ale já odmítala. Komunikovala jsem jenom se Sebem, takže když něco chtěla, musela požádat Seba, aby mi to řekl.

Celé dopoledne sedím u sebe v pokoji, dělám úkoly nebo si píšu s Miou. Nebo spíš, píše mi jen ona, jak se věci ve škole změnily od mého odchodu.

"Vstupte," řeknu, když někdo zaklepe na dveře. Vejde Sebastian.
"Přišel jsem ti jen oznámit, že už je oběd."

"Díky, hned přijdu," odpovím s malým úsměvem.

"Ještě něco?" zeptám se, když tam pořád stojí.
"Ano... potřebujeme se domluvit, kdy začneme s výcvikem. Musíš zvládnout základní věci do svatby."

Zapřemýšlím nahlas. "S tebou nevím, ale už jsem s někým domluvená."

"Znám ho?" zeptá se s kapkou žárlivosti.
"Aspoň od vidění, ano," odpovím. Tím náš rozhovor končí.

Je 16:15 a já pomalu opouštím dům. Sebovi jsem jen řekla, že jdu ven a nevím, kdy se vrátím.

Stojím na louce a čekám. Začínám být stále nervóznější a přemýšlím, jestli bylo správné sem přijít.
"Pokud chceme co nejdříve zmizet, tak to potřebujeme," připomíná mi Tyrkys a má pravdu, doopravdy to potřebujeme, abychom odtud mohli co nejrychleji zmizet. Přikývnu, zhluboka se nadechnu a vydechnu.

"Ahoj," ozve se za mnou. Rychle se otočím a uvidím ho. Usměju se na něj a on hned pokračuje "Můžeme vyrazit?" Přikývnu.

Leo

Celý den pracuji bez přestávky, abych se mohl večer věnovat Jessie.

Z poslední schůzky dorazím ve čtyři odpoledne, rychle se převléknu do něčeho pohodlného a před odchodem ještě předám úkoly Deanovi. Požádám ho, aby dokončil papírování, které jsme dnes nestihli.

Pomalu se vplížím na nepřátelské území, abych si pro Jessie přišel a mohl ji vzít na naše výcvikové plochy.

"Ahoj," řeknu, když stojím za ní, zatímco ona se zhluboka nadechuje a vydechuje. Její nervozita a strach jsou téměř hmatatelné.

"Ahoj," odpoví nervózně. "Můžeme vyrazit?" zeptám se, protože nechci zůstávat na tomto území déle, než je nutné. Jen přikývne.

Jakmile překročíme hranice, zeptá se mě
"Jak ti mám vlastně říkat?" Otočím se k ní a uvědomím si, že nezná mé jméno. Chvíli přemýšlím.
"Co třeba sensei?" lišácky se usměju.

Chce něco říct, ale pak jí dojde, co jsem řekl, a podívá se na mě pohledem: vážně?
"Dobře, dobře, promiň. Stačí, když mi budeš říkat Leo," řeknu se smíchem.

"To už zní líp," řekne s širokým úsměvem a obejde mě, připravena pokračovat v cestě, ale pak si uvědomí, že neví, kam jdeme.

Jess

Takže se jmenuje Leo. Musím uznat, že mu to jméno opravdu sedí a samo o sobě je také pěkné.

Zastaví se před nějakou skálou, otočí se ke mně.
"Vidím, že jsi z toho všeho nervózní, takže pro první lekci jsem vybral meditaci. Promluvíš si se svým vlkem a ujasníš si, co od něj potřebuješ."

Bez čekání na mou reakci přistoupí ke skále, nahmatá nějaké místo a tím odhalí skryté dveře.

Vejde dovnitř a já jdu hned za ním. Scházíme dolů a slyším tekoucí vodu. Když dorazíme úplně dolů, ocitnu se v nádherné jeskyni s vodopádem. Před vodopádem je mramorová deska s polštářky. Kolem jsou květiny, vonné tyčinky a svíčky.

Leo počká, až si místo prohlédnu.
"Posaď se na ty polštáře," a ukáže na mramorovou desku. Udělám to a čekám na další pokyny. On si sedne přede mě do klasické meditační pozice.

"Zavři oči...," počká, až to udělám, "...ponoř se do své mysli a hledej svého vlka. Zkus s ním promluvit a ujasnit si, co od něj chceš..." Pokračuje ve vysvětlování, ale jeho hlas už připomíná jen hlasitou ozvěnu, někde daleko za mnou, už nerozumím co říká a začínám hledat Tyrkys. Když ji konečně najdu, začneme.

Leo

Když ji pozoruji, nemůžu si pomoct, protože ten úsměv jí opravdu sluší. Počkám, až si tu jeskyni prohlédne, a pořád neodvracím oči od ní, stále se usmívám.

Jakmile skončí s prohlídkou, řeknu jí, aby si šla sednout na polštáře. Udělám to samé, jenže já si sednu před ní. Začnu jí dávat instrukce, co má dělat, i když vím, že mě už možná neposlouchá, ale přesto na ni mluvím.

Po hodině začnu být trochu netrpělivý. Po chvíli mě napadne, že udělám něco podobného. Začnu si povídat s Darknesem, ale ne o tom samém jako ona  s ní. Tentokrát se zaměříme na to, kde budeme hledat naši družku. Vymyslíme nějaké plány a začneme se bavit o smečce a podobných věcech.

Vrátím se do skutečného světa chvilku před ní. Jakmile se probere, zeptám se, jestli si to s jejím vlkem vyjasnili. Ona odpoví, že pravděpodobně ano. Potom jdeme nahoru, podívám se na hodinky.

"Tak jo, pro dnešek už končíme, stejně už je půl deváté." Pak ji dovedu na louku a ještě před tím, než odejdu, jí vysvětlím, jak by to probíhalo, kdyby chtěla pokračovat.

Když s podmínkami souhlasí, každy se vydá svojí cestou. Čím dál se od ní vzdalují cítím se prázdný, jako by se štěstí ode mne vzdalovalo.

Když jsem byl s ní, cítil jsem se štastný, cítil jsem, že s ní bych se dokázal usmívat až do konce svých dnů. Ale s každým vzdalujícím krokem, cítím jako by mě tady ten pocit opouštěl.