City Alfy

Znovusetkání

Sebastian

Probudí se asi po třech hodinách bezvědomí. Otevře oči a okamžitě vyletí do sedu, ale hned se chytí za hlavu a s bolestným sykáním si lehne zpátky. Přistoupím k ní a jemně ji podepřu, aby se alespoň trochu posadila a mohla se napít vody.

"Pomalu, opatrně," šeptám a podám jí skleničku. Když vypije skleničku, položím ji na noční stolek, ale neubráním se vnitřnímu napětí.

"Proč jsi mi neřekla, že jdeš ven?" začnu ostřeji, než jsem měl v plánu. "Vždyť jsem ti to včera i dnes vysvětloval, že přeměna může přijít každou chvíli!" Nemůžu skrýt frustraci v hlase.

Její oči se zalijí lítosti.
"Promiň, nechtěla jsem. Ale ten les mě tak lákal. Nemohla jsem si pomoct," řekne jako by se sama sebe snažila přesvědčit, že to nebyla chyba.

Cítím, jak se mi napínají svaly v čelisti. "To není omluva," řeknu tvrdě, ale když vidím, jak se její ramena ztěžka svěšují, hluboce si povzdechnu. "Ale... nezlobím se. Jen mi na tobě záleží a chci, abys byla v bezpečí," dodám a snažím se, aby můj hlas zněl klidněji.

Otočí se ke mně s tázavým pohledem, její oči plné jsou zalité plné obav a nejistoty. "Opravdu se nezlobíš?" zašeptá tiše, a v jejím hlasu je cítit nečekaná křehkost. V tomto okamžiku mi připomíná pohled štěněte, které právě roztrhlo nový polštář a čeká, jak bude páníček naštvaný. Byl to přesně tento výraz, který má teď na tváři.

Pokrčím rameny a snažím se znít i vypadat klidně, i když uvnitř mě ještě doznívá zlost.
"Ne...nezlobím se na tebe," přiznám se a cítím, jak mé napětí zvolna opadává.

Na chvíli zavládne ticho, během něhož ji opatrně obejmu. Ona se ke mně přitiskne, jako by hledala útočiště.

Jess

Jak Sebastian odejde, otočím se k oknu s úmyslem spát. Ale mojí pozornost upoutá zvuk prasknuté větvičky, a když se podívam na strom, vedle mého okna zahlédnu něco zvláštního. Na stromě sedí nějaká postava. Posadím se a párkrát zamrkám, jestli se mi to jen nezdá. Ale ne, je to skutečné. Na stromě opravdu někdo sedí a sleduje mě.

"Kdo jsi?" zeptám se, hlasem naplněným směsicí zvědavosti a strachu.

Postava se ani nepohne, jen mě dál tiše pozoruje. Ve tmě nedokážu rozeznat detaily její tváře, ale cítím, že přítomnost té osoby není náhodná. Napětí v místnosti je téměř hmatatelné, když čekám na odpověď, která nepřichází.

Je to jen ticho, přerušované vzdálenými zvuky noci. Cítím, jak se mi na zádech ježí chlupy, když se stále dívám na tajemnou postavu, která zůstává nehybná a mlčenlivá.

Leo

Jak přijdu domů, zamířím rovnou do sprchy. Horká voda odplavuje únavu a stres z dnešního dne. Po sprše si obléknu jen pyžamové kalhoty a vyjdu z koupelny. Když vejdu do pokoje, všimnu si Ketrin, která leží na mé posteli. Ona je ta, která bude Luna naší smečky, pokud svou milovanou nenajdu.

Jakmile si mě všimne, zvedne se a přejde ke mně. Pohladí mě po hrudi a dívá se na svou ruku, zatímco mluví:
"Před měsícem jste řekl, že pokud ji do měsíce nenajdete, mám vás přijít uspokojit. Tak jsem tady." Její ruka se přesune k mému rozkroku a zmáčkne ho, zatímco druhou rukou mi zatlačí na hruď a pomalu mě dostane na postel.

Normálně bych se nebránil, ale od té doby, co jsem byl v Kanadě, mám strašně špatný pocit, že podvádím svou družku, když se dostanu do takové situace. I když je to divné, protože zatím jsem měl čas prohledat pořádně své území a kousek vedlejšího. A zatím bez výsledku.