Jiná III. (Avengers FF)

1.

Pohled Naomi

,,A já si myslela, že jsi nějaký domorodec, který technologiím nerozumí.'' Poznamenala jsem, když jsem sledovala svého bratra při pilotování.

,,A z čeho si to odvodila?'' Zeptal se a tím pádem se otočilo i celé křeslo na kterém seděl.

Nadzvedla jsem jedno obočí a přejela ho pohledem od shora až dolů. Nechápavě nakrčil obočí a můj čin napodobil.

,,Dobře. Uznávám, že kdybych byl na tvém místě asi bych si taky něco podobného myslel.'' Řekl, když mu došlo že jsem narážela na jeho styl oblečení.

Pobaveně jsem protočila oči a sedla si na jedno ze sedadel vzadu vedle Arona. Myslela jsem si že spí, ale vyvedl mě z omylu když z ničeho nic otevřel své zlaté oči a drze se přesunul na můj klín. Protáhl se a znovu si lehl. Usmála jsem se a začala ho jedním prstem drbat pod krkem. Odměnou mi bylo jeho vrnění, kterým mi jasně dával najevo ať nepřestávám. Byla jsem ráda, že ho mám zase u sebe. Znovu jsem mohla pocítit klid a bezpečí, který mi tak dlouho chyběl. Ale i když jsem měla Arona zpátky a navíc jsem konečně poznala svého staršího bratra, mé nitro se stále cítilo z poloviny prázdné. Co se děje? Vždyť všechno co jsem chtěla už mám. Už by mi nemělo nic chybět. Problesklo mi hlavou. Muselo být na mě asi vidět, že nad něčím přemýšlím, protože Firhat se posadil naproti mně a sledoval moji tvář. Chvíli jsem to ignorovala.

,,Chceš mi snad vypálit do hlavu díru?'' Zeptala jsem se ho, když mě jeho pohled začal iritovat.

,,Ne, jenom čekám kdy mi řekneš ať to otočím a letím zpátky.'' Řekl jen a opřel se do sedadla. ,,Mám to jít otočit?'' Zeptal se.

,,Co? Ne!'' Doslova jsem to vykřikla, až to Arona probudilo. ,,Jak tě tohle mohlo napadnout? Ani nevíš, jak dlouho jsem snila o tom že jednou poznám svoji rodinu. Že konečně poznám někoho, kdo je stejný jako já sama.'' Pozorovala jsem, jak se jeho koutky zvedly nahoru při mém menším monologu.

Několika kroky se přesunul vedle mě a aniž bych to čekala, silně mě objal. Bylo to pro mě trochu zvláštní. Ano, sice je to můj bratr ale ani den se neznáme. Poznal, že je mi to nejspíš nepříjemné a odtáhla se.

,,Promiň. Chtěl jsem to udělat hned jak jsem tě spatřil, ale jelikož si mě složila na zem..." Větu ani nedokončil, ale jeho úšklebek to řekl za něj.

,,Čekal si snad něco jiného?" Zeptala jsem se ho.

,,Popravdě mě napadali různé scény, ale tuhle jsem přiřadil k nepravděpodobným." Pokrčil rameny. ,,Ale musím uznat, že to nebylo špatný. Takhle přiblížit se ke mně dokáže jenom Nisa." Usmál se, řekla bych že i trochu zasněně.

Lehce jsem se pro sebe ušklíbla. Tu rozhodně musím poznat. Napadlo mě.

,,Kde ses to vlastně naučila?" Zeptal se.

,,Dříve jsem se něco málo naučila sama, protože můj život úplně jednoduchý nebyl.'' A nikdy nebude. Řekla jsem si pro sebe v hlavě. ,,Ale pak jsem poznala lidi, kteří mi pomohli a díky nim dokážu to, co umím teď.'' Pokrčila jsem rameny a trochu zmateně jsem sledovala jeho zamračený výraz. Řekla jsem snad něco špatně?

,,Jsou tedy něco jako tvoji přátelé, že?''

,,Ano.''

,,Jak vidím, tak lidé asi moc dobří přátelé nejsou.''

Jeho kousavost v hlase se nedala přeslechnout. Zamračeně jsem ho sledovala.

,,Proč jsi to myslíš?'' Zeptala jsem se ho.