Jiná III. (Avengers FF)

22.

,,Hádej.'' Zazněl mi příjemný hlas u ucha. Usmála jsem se. ,,Že by duch svatý?'' Zavtipkovala jsem. ,,Sice nevím co to znamená, ale hádám že to je pokus o vtip.''

Zasmála jsem se a sundala Orhanovi ruce ze svých očí. Usmíval se na mě, což mu nešlo neoplatit. ,,Co tu vlastně děláš?'' Prolomila jsem chvilkové ticho. ,,Docela dlouho jsem tě neviděl a navíc jsem se dozvěděl, že si asi pět dní byla v bezvědomí.'' V jeho očích se objevila starost na což jsem se ušklíbla. ,,Ty ses o mě bál?'' Pozvedla jsem jedno obočí a s překříženými pažemi jsem se více naklonila k jeho tváři. ,,Cože? J-já a bát se o t-tebe?'' Dostal ze sebe s nervózním hlasem a ustoupil o krok ode mě. S úsměvem jsem protočila oči a bouchla ho do paže. ,,Jen tě škádlím.''

Nastalo mezi námi ticho. Konkrétně, trapné ticho. Orhan sledoval špičky svých nohou a já zase jeho. Tušila jsem že mi chce něco říct, ale nechtěla jsem to z něj tahat a tak jsem klidně čekala. Po asi minutě promluvil - ,,Nechtěla by sis...třeba teď vyjít ven?'' Nejistě se mi podíval do očí. ,,Je teplá noc a jsou krásně vidět hvězdy...'' ,,Takže mě zveš na rande?'' Skočila jsem mu do řeči, což zavinilo jeho zaskočený výraz. ,,Ne!'' Vykřikl, ale pak se jeho hlas znovu vrátil do normálu. Odkašlal si - ,,Myslel jsem, že si budeš chtít trochu provětrat hlavu po tak dlouhém spánku.''

Pozvedla jsem obočí a překřížila si ruce na hrudi. ,,No, co? To nemůže kamarád pozvat kamarádku jen tak ven?'' Ohnal se. ,,Nic jsem neřekla.'' Bránila jsem se, ale stále jsem se usmívala. Byla sranda ho takhle pozorovat. Přiznávám, že jsem měla nutkání mu číst myšlenky, ale snažím se tuhle moji schopnost kontrolovat. Navíc jsem to Orhanovi tak úplně neřekla.

,,Takže...půjdeme?'' Zeptal se nejistě. ,,Jasně. Byla by přece neslušnost odmítnout kamaráda.'' Mrkla jsem na něj a mířila směrem ven. Lehké mňouknutí mě ale donutilo zastavit. Jeho oči a ocas jasně nesouhlasily. Aron doslova vraždil Orhana pohledem. Nechápavě jsem se zamračila a přikročila k němu. ,,Copak?'' Zvedla jsem ho do náruče a otočila se čelem k Orhanovi. ,,Máš kočičí chůvu?'' Zeptal se s posměchem, což Arona asi trochu naštvalo. Začal syčet, stahovat uši dozadu a tasit drápky.

,,Hej. No tak klid.'' Začala jsem ho uklidňovat. ,,Co se ti zase nelíbí? Šup. Běž si lehnout!'' Pustila jsem ho na zem a šla k východu. Orhan šel hned za mnou, ale z ničeho nic silně vykřikl. Prudce jsem se otočila a vyjeveně sledovala danou situaci přede mnou. Aron se zakousl do Orhanova lýtka. Držel se zuby, drápy. Silně jsem Arona okřikla a naštěstí ho hned pustil.

Nechápala jsem to. Aron tohle v životě nikomu neudělal. Nebyl agresivní. ,,A mazej! Dělej!'' Křikla jsem, což ho donutilo jít se staženým ocasem zpátky na jeden z trámů. Naštvaný výraz jsem hned vyměnila za starostlivý. ,,Moc se ti omlouvám. Nevím, co to do něj vjelo.'' Klekla jsem si a začala mu ránu hojit. Po chvíli nezbylo po zranění ani památky. ,,V pohodě. Asi jsem si to zasloužil za tu chůvu.'' Usmál se a kývl hlavou k východu. ,,Můžeme tedy jít?'' ,,Jistě.'' Přikývla jsem a nechala ho vyjít prvního.

Když vyšel ven, ohlédla jsem se za sebe. Zlatý pohled mě přímo propichoval skrz na skrz. ,,Až se vrátím, promluvíme si.'' Varovně jsem se na Arona zadívala a pak vyšla ven. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nikde jsem Orhana neviděla. ,,Jdeš?'' Vynořil se těsně před mým obličejem hlavou vzhůru nohama. Na tváři jsem jasně cítila jeho dech. Odkašlala jsem si a trochu se oddálila. ,,Jasně.'' Nervózně jsem se usmála a vyskočila. Orhan si zřejmě naštěstí ničeho nevšiml a tak pokračoval ve šplhání se mnou. 

Byla jsem o několik metrů před ním. ,,Nejsi moc dobrý šplhač, co?'' Zachytila jsem se jednou rukou o větev a jen tak visela ve vzduchu. ,,Říká ta, co jí nezatěžuje váha na zádech.'' Rýpnul si. Vyplázla jsem jazyk a pokračovala v lezení. Po několika minutách jsem byla na vrcholu. Byl to nádherný výhled. Vzhlédla jsem. Miliony a miliony hvězd nade mnou. Každá měla jinou záři, ale i když jedna svítila slabě, i přesto byla jasně vidět. Tolik hvězd jsem neviděla za celý svůj život.