Jiná III. (Avengers FF)

23.

Brzy ráno

Jeden úder. Druhý úder. Třetí úder. Únavně jsem vydechla a promnula si klouby rukou. I když byly obvázané, věděla jsem že je budu mít stejně odřené. Ještě několikrát jsem do kmene silně udeřila. Musím vydržet.

,,Baví tě to hodně?'' Otočila jsem se za mě známým hlasem. Trochu udiveně jsem na Ziru zírala. Vážně za mnou přišla sama od sebe? ,,Je to dobré odreagování.'' Pokrčila jsem rameny. ,,Navíc tak trénuji svoji odolnost.'' Dodala jsem a pokračovala v činnosti dále.

,,Kde máš toho svýho 'mazlíčka,' jak tomu ty, ráda říkáš.'' Pokračovala dále. ,,Nevím. Pravděpodobně někde trucuje.'' Odbyla jsem ji a stále nepřestávala bušit plnou silou do dřeva. ,,Nerozlučná dvojka se rozdělila?'' V jejím hlase byl slyšet malý poškleb. Neodpověděla jsem. Udržela jsem v sobě zavrčení. ,,Kvůli čemu vlastně?'' Dodala. ,,To není tvoje věc!'' Otočila jsem se k ní čelem. ,,Vážně si sem přišla jenom kvůli tomu, aby si mě vytočila?'' Udělala jsem několik kroků a byla tak od ní několik centimetrů. To ji donutilo udělat krok zpátky.

Několik vteřin bylo ticho. Nechápala jsem o co jí šlo. Já se dívala na ni a ona se snažila jakémukoliv mému pohledu uhnout. ,,Popravdě jsem se ti přišla...omluvit.'' Dostala ze sebe s pohledem zabodnutým do mých očí. Mé rysy se zjemnily. ,,Tak jestli tohle je omluva, tak já jsem nejmocnější bytost v celém vesmíru.'' Pohledem jsem jí projela od shora dolů a obešla ji. Při tom jsem si začala sundavat látku omotanou kolem kloubů.

,,Hele nejsem ta nejlepší osoba v omlouvání. Popravdě jsem se snažila získat nějaký čas, než tu omluvu ze sebe vysypu. Neuvědomila jsem si, ale že do tebe vlastně ryju, což už dělám od začátku našeho poznání.'' Promnula si oči. ,,Chci se ti tedy za to teď a tady omluvit.'' Podívala se mi upřímně do očí. Bylo vidět že to myslí vážně a že tahle situace jí není dvakrát příjemná. Usmála jsem se a přikročila k ní.

,,Taky se omlouvám.'' Nechápavě se na mě zahleděla. ,,Nejsi jediná kdo se nechoval nejlíp.'' Natáhla jsem ruku. ,,Sestřenice?'' Zeptala jsem se s nadějí v hlase. Zira pevně mou ruku stiskla. ,,Sestřenice.'' Zopakovala po mně s menším úsměvem.

,,Dobrej stisk.'' Vypadlo ze mě. ,,Díky, asi.'' Zira se nejistě na mě podívala a mou ruku pustila. Bože, co jsem to zase plácla? Dámy a pánové, tohle mohu říci jenom já a nikdo jiný.

,,Jdeš na oslavu Přívalových dešťů?'' Zeptala se mě Zira po tom co jsem si vyléčila drobné ranky a rozešla se sní do hlouby vesnice. ,,Mám to v plánu.'' Přitakala jsem. ,,A umíš tančit?'' Nechápavě jsem se na ni podívala. ,,Viděla si mě, takže na tuhle otázku si jistě umíš odpovědět sama.'' ,,Chtěla jsem být jen slušná. Nic víc'' Zvedla ruce na obranu a pokračovala : ,,Jen, že budeš muset tančit jeden z našich tanců. Předpokládám, že tedy partnera máš.'' 

Zhrozeně jsem se na ni podívala. Tanec? A já? To asi nepůjde. O tomhle se Orhan nezmínil. ,,Chceš mi říct, že se asi za 5 dní musím naučit nějaký tanec?'' Zvýšila jsem hlas. ,,Vlastně už za 4 dny.'' ,,Nepomáháš!'' ,,Promiň'' Pokrčila rameny.

,,Ziro, tohle já nedám. Nejsem tanečnice.'' Podívala jsem se na ni zoufale. ,,Vždyť jí ani nemusíš být. Jde o jeden tanec.'' Uklidňovala mě. ,,Mohu tě ho naučit. 

O něco později

Zhrozeně jsem Ziru pozorovala. Jde sice o jeden tanec, ale choreografie je příšerná. Zira ji normálně zvládala, ale když měla přijít řada na mě, tak jsem to úplně normálně nezvládala. Stále se mi pletly nohy. Při otočkách jsem ztrácela rovnováhu a většinou tak skončila na zemi. Pro mě to byla hrůza, pro Ziru zábava. Popravdě už jsem začínala být zoufalá a přemýšlela, že to Orhanovi odřeknu až se sním dnes setkám.