Jiná III. (Avengers FF)

2.

Pohled Naomi

Na nic jsem nečekala a rovnou vyběhla ke spínači pro otevření dveří. Firhat dovypínal všechny motory, ale i když byl ke mně zády, věděla jsem že mu na rtech visí malý úsměv.

Zmáčkla jsem tlačítko červené barvy a sledovala pomalé otevírání dveří. Nečekala jsem na to až se úplně otevřou. Vyskočila jsem z lodě hned, jakmile se dveře dostatečně otevřely abych se jimi mohla protáhnout. Dopadla jsem do dřepu a jednou rukou se opírala o zem, abych udržela balanc. Pak jsem se postavila do normální polohy a rozhlížela se. Proč jsme vlastně přistáli v jeskyni? Napadlo mě. Ne, že bych proti jeskyním něco měla, ale proč zrovna tady? Byla jsem ráda za svůj dobrý zrak, protože tu světla moc nebylo.

,,Připravená jít?'' Zeptal se mě Firhat, který stál pár metrů za mnou.

,,Proč jsme přistáli tady? Jsou mnohem lepší místa, třeba jako mýtina kterou jsem viděla z lodě.'' Otočila jsem se na něj.

,,Víš...můj lid tak úplně tyhle vymoženosti nemá rád.'' Podrbal se na zátylku. ,,Tohle je vlastně poslední loď, kterou tu můžeš vidět. Ostatní skončily zničené a pohřbené v dalších jeskyních, tedy pokud vím. Máme sem v podstatě zakázáno chodit.''

,,Chceš mi říct, že si bez dovolení vzal tuhle loď a letěl pro mě?!''

,,Nebylo to bez dovolení.'' Ukázal na mě prstem. ,,Teta Cagatay o tom ví a právě ona mi řekla, abych tě přivedl.''

Přestala jsem se mračit a raději v tomhle rozhovoru nepokračovala. Otočila jsem se na patě a rozešla se úplně jiným směrem než je můj bratr.

,,Naomi?'' Řekl moje jméno. ,,Východ je tudy.''

Otočila jsem se a podívala jsem se směrem, kterým ukazoval. Sice jsem východ spatřila, ale byl tu jaksi malý problém. Byl několik metrů nad zemí. Povzdechla jsem si a rozešla se zpátky k Firhatovi.

Stáli jsme přímo pod východem a dívali se na něj jako na zjevení. Po několika minutách se Firhat na mě otočil.

,,Chceš pomoct?''

Podívala jsem se na něj a ušklíbla se.

,,Tohle zvládnu sama a i bez křídel.'' Odpověděla jsem a naznačila Aronovi, aby mi vyskočil na ramena. Trochu jsem se přikrčila a pak vyskočila nahoru. Ve vzduchu jsem zahákla svoji ruku do prohlubeniny skály a držela se tam. S druhou rukou jsem udělala to samé a pak rychle šplhala nahoru. Párkrát mi ruka sjela po kameni dolů a hrozil můj pád, ale vždycky jsem se stihla něčeho chytit. Po chvíli jsem byla konečně u východu a viděla tak světlo na konci tunelu. Aron mi seskočil z ramen a já se na něj udýchaně usmála. Odřené prsty jsem si vyléčila a pak se podívala dolů na mého zírajícího brášku.

,,Bacha, aby ti něco nevletělo do pusy.'' Křikla jsem s úsměvem na rtech. ,,Tak jdeš?''

Po téhle větě zavřel pusu a roztáhl svá křídla. Vznesl se do vzduchu a pak vedle mě elegantně přistál. Svá křídla samozřejmě znovu složil. Věnoval mi jeden nic neříkající pohled a pak se rozešel ke světlu. Chvíli jsem ho sledovala, ale pak jsem se za ním rozběhla.

,,Překvapila jsem tě, co?'' Nemohla jsem si to odpustit.

,,Ani nevíš jak.'' Usmál se.

Samolibě jsem se usmála, ale i já po chvíli otevřela pusu když jsme vyšli na denní světlo. Musela jsem si dát ruku před obličejem, protože mi světlo bylo nepříjemné. Několikrát jsem zamrkala a po chvíli ruku dala dolů. Rozhlížela jsem se po zelené krajině, kde byla samá příroda a nic jiného. Žádné domy, billboardy, nechutný smrad z aut a vysoké mrakodrapy. Jen vysoké stromy, zelená tráva a čistý vzduch.