Jiná III. (Avengers FF)

27.

Pohled Naomi

Zaskočili mě silné paže. Zmateně jsem otevřela oči. Dívala jsem se do dvou jantarů, co mě bedlivě sledovaly. ,,Orhane?'' Hlesla jsem. Nic neřekl. Jeho úsměv mluvil za vše. Úsměv jsem mu dojatě oplatila a opřela jsem se tváří o jeho hruď. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce. Tepalo ve stálém tempu. Byl to důkaz, že je skutečný a já nejsem s Levim mrtvá.

Přistáli jsme v koruně jednoho ze stromu, kde měl své útočiště. Položil mě na nohy. Beze slova jsem vešla do jeho obydlí. Byl mi v patách. Klekla jsem na obě kolena a položila Leviho do měkkého. Pak jsem se zvedla, abych se mohla otočit na Orhana. Celou dobu mě pozorně pozoroval.

,,Jsi v po...'' Objala jsem ho. Omotala jsem mu ruce kolem krku a zabodla nos do prohlubně jeho krku. Úlevně si oddechl. Pevně mě sevřel v náruči. Ucítila jsem polibek na spánku. Usmála jsem se. Odtáhla jsem se, ale jen natolik abych mu viděla do tváře. Na tváři mu stále visel menší úsměv. Zavřela jsem oči s úsměvem. Slyšela jsem tichý smích v jeho hrudi. Opřel si čelo o to mé. Ruce jsem měla na jeho ramenech. On zase na mých bocích.

Po chvíli jsem se odtáhla úplně. Musela jsem ošetřit Leviho, na kterého jsem možná tak trochu zapomněla. Znovu jsem si klekla. Položila jsem dlaně na jeho lehce zvedající se hruď. Vyléčila jsem mu tak všechny odřeniny. Pak jsem se vrhla na obličej. Naštěstí žádné závažné zranění neměl. Jako poslední byly záda. Věděla jsem, že ty budou nejhorší a hlavně křídla. Otočila jsem ho na bok no a...nebyl to hezký pohled. Celá záda mě měl od krve. Jedno křídlo bylo vykloubené a druhé na jednom místě ošklivě škrábnuté. Neváhala jsem a nejdříve mu položila ruce na rozřezaná záda. Rány se bezpečně zahojily. Po té jsem vzala křídlo, co bylo poškrábané. Bez problémů. U druhého jsem se podívala na Leviho tvář. Zlomenina či něco vykloubeného vždy bolí a to i když mám léčivé schopnosti.

Dlaň jsem položila na vykloubené křídlo a ještě jednou se podívala na Leviho. Pak jsem začala léčit. Uslyšela jsem hlasité lupnutí a hned poté Leviho výkřik. Obrátil se na záda, kde rozdýchával bolest. Lehce otevřel oči. Usmála jsem se na něj a chytla ho za ruku. Úsměv mi oplatil, ale oči znovu zavřel. Potřeboval teď odpočívat. Oddechla jsem si a sklonila hlavu. Orhan se dotkl mého ramene. Zvedla jsem se. Znovu jsem se na něj usmála. Chytla jsem ho za ruku a jen ho držela. 

Neměla jsem se ke slovům. Nešlo to. Po dlouhém tichu se ozval - ,,Bál jsem se, že už vás nestihnu zachytit.'' Zahleděl se na zem. Stiskla jsem ,,Ale stihl. A díky tobě Levi a já žijeme. Jsem ti vděčná.'' Položila jsem jeho dlaň na mou hruď. Cítil tak tlukot mého srdce. Jedním koutkem se usmál, ale pak zvážněl. Přitáhl si mě k sobě blíž. ,,Slib mi, že tohle už nikdy neuděláš. Ne vždy tu někdo bude aby ti pomohl. Měli jste štěstí, že jsem byl poblíž.'' Slyšela jsem výtku v jeho hlase. ,,Musela jsem ho zachránit. Jiná možnost mě v tu chvíli nenapadla.'' Věděla jsem že to není omluva, ale pravda to byla. ,,Chápu, ale příště nejednej tak bezhlavě.'' Položil mi ruku paži. Přikývla jsem, ale bylo vidět že mi tak úplně nevěří. Nechal to naštěstí být.

,,Kde je vlastně Aron?'' Zeptal se z ničeho nic a já vytřeštila oči. Sakra. ,,Bože. Nechala jsem ho někde uprostřed pralesa.'' Začala jsem panikařit. Úplně jsem na něj zapomněla. Byla jsem tolik zaujatá záchranou Leviho, že jsem ho nechala samotného. Promnula jsem si obličej. ,,Musím ho najít.'' Řekla jsem rozhodně. Orhan mě ale zastavil v půlce kroku. ,,Počkej.'' Zmateně jsem se na něho podívala. ,,Půjdu ho hledat já. Ty zůstaň s ním.'' Kývnul na Leviho. Ušklíbla jsem se. ,,Nic ve zlém, ale víš jak dopadlo vaše první setkání.'' Upozornila jsem ho. Orhan se ale nedal odbýt. ,,Ne, Orhane. Nevěří ti. Bude malá šance, že ho najdeš. Půjdu já.'' Nehodlala jsem se ním dohadovat. Vyrazila jsem rázným krokem k východu. Slyšela jsem jeho povzdech a pak ještě mrmlání o tom, jak jsem tvrdohlavá. Nechala jsem to raději být.