Jiná III. (Avengers FF)

16.

,,Zdá se že nejsem jediný, kdo miluje samotu.''

Nehnutě jsem na něj zírala. Byla jsem si jistá, že jeho obličej jsem ještě neviděla. Nikdy jsem ho nepotkala, což mi přišlo zvláštní. Přeci jenom, už nějaký ten pátek tady žiju.

,,To jsem tě tak vyděsil, že jsi přišla o řeč?'' Ušklíbl se a přistoupil ke mně blíž.

Já zase o dva kroky ustoupila dozadu. Sice je stejného druhu jako já, ale opatrnosti není nikdy dost. Rukou jsem nahmatala kmen a uvědomila si, že kdyby se ještě o kousek přiblížil, neměla bych kam couvat. Chtěl udělat ještě jeden krok dopředu, ale když si všiml mého výrazu, rozmyslel si to. Několik minut mezi námi panovalo ticho. On sledoval své chodila a já se nenápadné rozhlížela po únikové cestě. Pak jsem uslyšela jemné zamňoukání nade mnou. Přímo nad mou hlavou seděl Aron na jedné z větví, která vypadala dost silně aby mě udržela. Navíc byla kousek od ní další, která patřila protějšímu stromu. Usmála jsem se na Arona a naznačila, ať jde napřed.

,,Vlastně jsem se ti ani nepředstavil.'' Zvedl ke mně pohled. ,,Jsem...''

Vyskočila jsem do výšky a jednou rukou se mi podařilo chytit větve na kterou jsem vylezla. Zbytek věty jsem díky tomu už neslyšela. Přeběhla jsem ji, ale zastavila jsem se někde na její polovině. Pak už by hrozilo prasknutí dřeva a následně můj pád. Asi bych to přežila, ale nechci si přidělávat zbytečnou bolest. Podívala jsem se před sebe, kde už na mě čekal Aron. Dobře, tohle dám. Už jsem skákala z horších míst. Napadlo mě. Udělala jsem kroku dozadu a pak se rozběhla vpřed. Ale jak jsem říkala, konec větve už byl slabý. Pod mým chodidlem tenké dřevo prasklo a já mířila rovnou dolů. Hlasivky mi vypověděly službu a já tak nemohla křičet ani mluvit. Snažila jsem se vždy něčeho zachytit, ale dřevo mi vždy prasklo pod rukama. Zem už byla docela blízko. Tohle bude bolet. Napadlo mě. Zavřela jsem oči a zatnula zuby. Čekala jsem na bolest, ale než jsem se dotkla země, kolem mě se objevily dvě silné paže. Instinktivně jsem dotyčnému ruce omotala kolem krku. Myslela jsem si že je to můj bratr, ale tenhle pach byl jiný. Otevřela jsem oči a vyjeveně sledovala mého zachránce.

,,Ty?'' Vypadlo ze mě. 

,,Super. Takže umíš mluvit.'' Usmál se, ale já se zamračila.

Přistáli jsme na jednom z nejbližších stromů. Složil svá křídla, ale stále mě nepustil z náruče.

,,Můžeš mě už položit na zem?'' Zeptala jsem se a stále se na něj mračila. ,,Jak můžeš vidět, už nepadám z několika metrové výšky.'' Dodala jsem.

Snažila jsem se vyprostit, ale jeho stisk ještě víc zesílil. Nechápavě jsem se na něj podívala. Co si jako myslí, že dělá?

,,Slyšíš nebo si nahluchlej?''

,,Pustím tě, až mi řekneš své jméno.'' Ušklíbl se. ,,Pak udělám, co budeš chtít.''

,,Nemůžeš mě prostě pustit a dělat, že jsme se nikdy neviděli a tahle situace se nikdy nestala?''

,,Ne.'' Řekl jen a já přimhouřila obě oči.

Povzdechla jsem si. Stejně tohohle činu nebudu litovat. Napadlo mě. Sevřela jsem ruku v pěst, která pak skončila jeho obličeji. Zapotácel se dozadu a svůj stisk úplně povolil, díky čemuž jsem byla volná. Jenže přece víme, jaké já mám štěstí. Chtěla jsem se dostat na jiné místo, ale po prvním kroku mi noha podklouzla. To jako fakt?! Stačila jsem se zachytit, ale nedařilo se mi vyškrábat zpátky.

,,Musím uznat, že ta rána byla slušná...na holku.'' Řekl, ale stále si mnul svůj nos. ,,Chceš pomoct?'' Zeptal se s nadzvednutým obočím, když si všiml že už nejsem vedle něho, ale pod ním. 

,,Ne. Zvládnu to sama.'' Odbyla jsem ho.

,,Určitě? Nevypadáš na to.'' Poznamenal a přidřepl si ke mně. ,,Klidně ti pomůžu...''

,,Já ale o TVOJI pomoc nestojím!''

,,Fajn.''

Myslela jsem si že konečně odejde, ale on si sedl vedle mě. Nohy spustil dolů a jemně s nimi pohupoval.

,,Co to děláš?'' Dostala jsem ze sebe.

,,Čekám, až to zvládneš sama.'' Pokrčil rameny.

Protočila jsem očima a raději ho ignorovala. Snažila jsem se svoji pravou nohu dostat nahoru a zachytit se o ni, ale vždy sklouzla dolů. Zkoušela jsem to několikrát, ale byly to prostě marné pokusy. Ruce byly unavené. Celé mé tělo bylo unavené. Zadýchaně jsem předklonila hlavu.

,,Už stojíš o mou pomoc?'' Ozval se.

Zamračeně jsem se na něho podívala. Jeho jemný úsměv mi neunikl. Povzdechla jsem si.

,,Fajn.'' Zavrčela jsem.

,,Promiň, ale asi jsem tě špatně slyšel.'' Řekl a naklonil se ke mně.

,,Ano, stojím o tvou pomoc.'' Řekla jsem hlasitěji. ,,Pomůžeš mi tedy?''

,,Když si to přeješ...''

Podal mi ruku, kterou jsem ochotně přijala a vytáhl mě nahoru. Udýchaně jsem seděla vedle něho. Cítila jsem jeho pohled, který mě přímo propaloval.

,,Díky.'' Ozvala jsem se, když už jsem mohla normálně dýchat.

,,V pohodě.'' Řekl a svůj pohled přesunul před sebe. ,,Ale víš, že kdyby si nebyla tak protivná, mohla už si být dávno nahoře.'' Rýpnul si.

,,A víš, že moje pěst by zase mohla skončit ve tvém obličeji?''

,,Dobře, mlčím.'' Zvedl ruce na svou obranu.

Ušklíbla jsem se na něj a přesunula jsem, tak jako on, svůj pohled před sebe. Bylo tu úžasné ticho. Takové ticho, že jste mohli slyšet své vlastní myšlenky. Vítr byl příjemně studený a slunce hezky hřálo na kůži.

,,Je tu hezky, že?'' Ozval se po dlouhé chvíli ticha. ,,Tohle je snad jediné místo, kde je mi příjemně.''

Otočila jsem se na něj. Až teď jsem si všimla jeho krátkých černých vlasů. Přišlo mi to trochu zvláštní. Přeci jenom jsem tu nikoho s podobným sestřihem neviděla. Pohledem jsem se pak přesunula na zbytek těla. Všimla jsem si několika jizev na jeho obou pažích, které měl obvázané kusem látky. Zamaskovat je se mu moc nepodařilo. Nátepníky na rukou i nohou a u pasu mu visela pochva s dýkou uvnitř.

,,To jsme na tom asi stejně.'' Jemně jsem se usmála, což mi opětoval.

,,Prozradíš mi tedy, už své jméno?'' Zeptal se s kapkou nejistoty. ,,Klidně začnu. Jsem Orhan.'' Řekl rychle.

Podívala jsem se na jeho nataženou ruku a pak do jeho tváře. Pohled mi opětoval. Notnou chvíli jsme si navzájem hleděli do očí. Ani jeden z nás nic neřekl.

,,Naomi.'' Usmála jsem se a přijala jeho ruku. 

*****

Zdravím!

Další kapitola na světě. Snad potěšila. <3

Mějte se!