Jiná III. (Avengers FF)

9.

Pohled Naomi

Bílo. Nic jiného než bílo a nicotu jsem neviděla. Otáčela jsem se kolem své osy, ale stále nic. Žádný vítr. Žádný náznak zvuku. Prostě nic.

,,Haló!'' Zkusila jsem zakřičet, což vyvolalo silnou ozvěnu.

Pomalým krokem jsem se rozešla v před. Stále jsem se kolem sebe rozhlížela i když jsem věděla, že je to k ničemu. Pár minut jsem jen chodila, ale měla jsem pocit jako kdybych se stále vracela na to samé místo.

Zastavila jsem se v půlce kroku. V dálce před sebou jsem viděla obrys postavy. Nehýbala se. Stála stejně na místě jako já. Přiblížila jsem se o jeden krok, což postava napodobila. Nechápavě jsem se zamračila. Nohy jsem přinutila k pohybu. Šla jsem normálním krokem jako osoba přede mnou. Dala jsem se do mírného poklusu a jak jsem čekala, to se stalo i na druhé straně, ale zastavila jsem se když byla dostatečně blízko abych si osobu prohlédla. Co to sakra? Dívala jsem se sama na sebe. To co jsem považovala za nepřítele, byl jenom můj odraz. Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Proč mi to nedošlo? Byla jsem asi dva metry daleko od svého odrazu. Prohlížela jsem se. Naklonila jsem hlavu na stranu a pak na druhou. 

,,Proč zrcadlo?'' Promluvila jsem do ticha a chtěla se ho dotknout.

,,Myslíš, že jsem tvůj odraz?''

Ruku jsem bleskově odtáhla a přesunula jsem ji na pochvu s dýkou. O několik kroků jsem ustoupila a vyjeveně ji sledovala.

,,Omlouvám se. Nejspíš jsem tě vyděsila.'' Omluvně se usmála. ,,Chtěla jsem jen vidět, jak zareaguješ.'' Udělala krok ke mně, ale zastavila se když jsem na ni zamířila dýku.

,,Nepřibližuj se.'' Vycenila jsem zuby. ,,Co si zač a proč máš moji podobu?''

,,Pokud tu dýku skloníš, ráda ti ukážu svoji pravou podobu a představím se ti.''

Nedůvěřivě jsem si ji prohlédla od shora až dolů, ale po pár vteřinách jsem dýku sklonila, ale z rukou jsem ji nedala. Opatrnosti není nikdy dost. Její tělo obklopilo jemně žluté světlo a díky tomu jsem mohla vidět, jak mění podobu. Vlasy se jí prakticky nezměnily. Měly stejnou barvu jako ty moje, ale byly zapletené do dredů ze kterých se skládal jeden velký cop. I oči měla jako já. Jedovatě zelené. Jediné co ona měla a já ne, byly velká šedá křídla. Šaty se skládaly z bílého vršku se zlatým lemováním a dlouhé bílé sukně, které se na pravém boku táhly zlaté ornamenty. Na prstech a pažích obou rukou měla zaháknuté sametové kusy látky stejné barvy. Všimla jsem si i obyčejné řetízku s menším přívěskem na krku.

,,Jsem Defne.'' Kývla hlavou a mile se usmála. ,,Těšila jsem se na tento okamžik, kdy se setkáme tváří v tvář.''

Její slova jsem moc nevnímala. Zaposlouchala jsem se do její barvy hlasu, který mi tak byl povědomí. Určitě jsem ho už někde slyšela. Pomyslela jsem si.

,,Ztratila jsi snad řeč, Naomi?''

Tahle otázka mě vytrhla z myšlenek.

,,Jak znáš moje jméno?'' Zmateně jsem se zamračila. ,,Pokud vím, nikdy jsme se nepotkaly.''

,,Věř mi, že o tobě vím mnohem více.'' Několika kroky se přesunula ke mně.

Dýku jsem stiskla v dlani, připravena kdykoliv se začít bránit. Všimla si mé ztuhlosti a trochu se odtáhla, ale začala mě pomalu obcházet.

,,Třeba vím, že jsi obětovala svá křídla pro záchranu svých přátel.'' Náhle prsty přejela po mých lopatkách, což vyvolalo můj obranný reflex.