Jiná III. (Avengers FF)

7.

O 5 dní později Pohled Firhata

Bylo vtipné sledovat moji sestru při sběru obyčejného ovoce. Nechápal jsem, proč se vždy tvářila tak zvláštně.

,,Proč se tak tváříš?''

,,A ty se divíš?'' Otočila se na mě. ,,Vždyť ani nevím, co držím v ruce.''

,,Ovoce?'' Pozvedl jsem obočí.

,,O tom pochybuji.'' Ušklíbla se a dala ho k dalším nasbíraným kouskům.

,,Tak schválně.'' Utrhl jsem jedno z menších plodů a hodil jí ho. Bez problému ho chytla do jedné ruky. ,,Ochutnej.'' Kývl jsem.

,,Hlad mě nějak přešel.'' Usmála se.

,,Zkus to. Nebudeš litovat.''

Nejdříve se podívala na mě, ale pak se opravdu do plodu zakousla. Bylo vidět že čekala nějakou nelibou chuť, ale její tvář se hned změnila do úžasu. Rukou si utřela modrou šťávu na bradě a zakousla se znovu.

,,Tohle jsem nečekala.'' Olízla se. ,,Tohle je snad to nejlepší, co jsem kdy jedla.''

Lehce jsem se zasmál a vylétl výše pro další plody. Usadil jsem se na jedné z větví a začal trhat. Utrhlé plody jsem pak hodil dolů, kde je Naomi chytala a někdy i ujídala. S úsměvem jsem to přecházel a chystal se utrhnout poslední plod, ale ve výšce stromů jsem si všiml pohybu. Tušil jsem, co se sem blíží a rozhodně to s námi nemělo dobré úmysly. Nechal jsem plod plodem a rychle seskočil dolů.

,,Musíme jít.''

,,Co se děje?''

Chtěl jsem odpovědět, ale hlasitý řev mě přerušil. Otočili jsme se stejným směrem, odkud zvuk vycházel. Z houštin vyšel nejnebezpečnější predátor naší planety.

Pohled Naomi

,,Co je to sakra za věc?''

Oba jsme vyděšeně sledovali zvíře před námi. Dvakrát přátelsky nevypadalo. Jeho tmavě modrá kůže se světlými ornamenty se leskla na slunci, až na jeho hlavu, která byla zbarvena do černa. Měla zvláštní tvar a na první pohled bylo poznat, že díky tomu tvaru mohl porážet stromy jako nic.

Pomalu se k nám přibližoval, ale my stále stáli na místě.

,,Uteč!'' Křikl na mě Frihat a v tu chvíli se k nám to zvíře rozběhlo.

Neváhala jsem ani chvíli a rozeběhla se opačným směrem než můj bratr. Firhat se ho snažil odlákat, ale zvíře se rozeběhlo přímo za mnou. Ani jsem se tomu nedivila. Byla jsem snadná kořist. Neotáčela jsem se, ale cítila jsem jeho dupot, který se stále více a více přibližoval. Adrenalin proudil v mých žilách jako o závod, ale navždy plnou rychlostí běžet nedokážu. Rozhlížela jsem se kolem a pak zahlédla na povrchu kořeny stromů jejichž skuliny byly dost velké, abych se mezi ně vešla. Po boku jsem sklouzla pod dotyčné kořeny a natiskla se až ke kmenu. Chvíli bylo ticho, ale pak jsem uslyšela silnou ránu. Zvíře naráželo do kořenů svou hlavou a drápy se snažilo škvíry zvětšit. Jediná zbraň, kterou jsem mohla použít byla má dýka, ale ta mi teď moc nepomůže.

Doplazila jsem se na druhou stranu a chtěla utéct druhou stranou, ale zvíře mi zatarasilo cestu svou hlavou, kterou prostrčilo přes kořeny. Na každé straně hlavy mělo dva páry očí. Rychle jsem vytáhla dýku a do jednoho oka ho bodla. Zacpala jsem si uši, když zvíře zařvalo a vytrhlo svojí hlavou pár kořenů. Částečně jsem ho oslepila a měla tak čas utéct.

Bohužel k mému štěstí jsem zvíře jen více rozzuřila. Doběhlo mě a svým ocasem mě odhodilo pryč.

,,Měkký přistání.'' Utrousila jsem a opřela se o spadlý kmen za mnou.

Stěží jsem se postavila na nohy a sledovala jak se ke mně zvíře znovu přibližuje. V poslední naději jsem se rozhlédla kolem sebe a všimla si nedaleko mě velkého balvanu. Byl dost velký na to, aby zvíře mohlo omráčit. Zvíře přešlo z pomalého kroku do běhu. Srdce mi začalo tlouct rychleji. Namířila jsem své ruce ke kameni v domnění, že ho zvednu a hodím po zvířeti. Nic se ale nestalo. Nechápavě jsme své ruce sledovala. Proč se nic neděje? Zkusila jsem to ještě jednou, ale nic. Balvan se ani nehnul. Co se to sakra se mnou děje?

Podívala jsem se před sebe a dívala se, jak několika tunové zvíře mě za chvíli připraví o můj život. Dala jsem ruce před sebe a připravila se na tvrdý náraz, ale místo toho jsem ucítila ruce na mém pasu, které mě dostaly z dosahu zvířete. S Firhatem jsem se dostali do bezpečí v korunách stromů. Položil mě a sám se opřel o silný kmen za ním. Oba jsme zrychleně dýchali. Adrenalin pomalu opouštěl naše těla a moje bolest v boku se tím pádem projevila intenzivněji. 

,,Můžeš mi vysvětlit, proč si tam jen tak stála a mávala rukama?!'' Zeptal se mě vytočeně. ,,Řítí se na tebe Oxyron a ty se nesnažíš ani o útěk!'' Vykřikl a já sklopila pohled.

Jeho slova jsem přestala vnímat a znovu se zadívala na moje ruce. Proč má síla nefunguje? Vždy fungovala bez problémů a bylo relativně jednoduché ji ovládat. Měla jsem pocit jako kdyby jedna má část prostě zmizela. Jen tak, z ničeho nic. Mé já částečně tvořili mé schopnosti a teď, když jsem o jednu přišla...

,,Naomi?''

Co když jsem nepřišla jen o jednu svoji schopnost?

,,Naomi!''

,,Co když jsem je už ztratila všechny?

,,Naomi!!!''

Firhat mě vzal silně za paže, což mě z neznámého důvodu rozzuřilo. Kolena jsem měla přitisknuté k hrudi a můj bratr klečel přede mnou. Oběma nohama jsem ho od sebe odkopla, vyndala dýku a obkročmo si na něj sedla. Stačil by jen jeden pohyb a...

Zatřepala jsem hlavou a dýku z jeho krku dala pryč. Slezla jsem z jeho těla a o krok ustoupila dozadu.

,,P-promiň. Nevím, proč jsem to udělala.'' Sklopila jsem pohled k zemi. ,,Nech...'

,,V pohodě. Asi si na tohle budu muset zvyknout. Neudělala jsi to poprvé.'' Zasmál se, ale zvážněl když jsem schovala tváře do dlaní.

Postavil se na nohy a přistoupil ke mně. Ucítila jsem dotyk jeho ruky na mém pravém rameni.

,,Hej. Co se děje?''

,,Znáš ten pocit, když něco ztratíš? Něco co je součástí tebe?'' Zeptala jsem se ho. ,,Tak nějak se teď cítím.''

Pro vás to nejspíš zní přehnaně, ale jak by vám bylo kdyby jste ztratili něco sami ze sebe? Do smíchu by vám určitě nebylo.

,,Vzduch je čistý. Můžeme se vrátit do vesnice.'' Ozval se Firhat, ale já nic neřekla. ,,Hele, přijít o jednu schopnost ještě není konec světa.'' Posadil se vedle mě.

,,Jenže já se bojím, že jsem nepřišla jen o telekinezi. Mohla jsem přijít o čtení myšlenek, měnění podob a...''

,,A stále bys to byla ty.'' Skočil mi do řeči, ale poznal že to nijak můj názor nezměnilo. ,,A navíc léčící schopnosti a čtení myšlenek ti muselo zůstat. Jinak by si Cagatay nemohla nahlédnout do vzpomínek a Levimu vyléčit křídlo.''

Musela jsem uznat, že v tomhle měl pravdu, ale proč moje telekineze přestala fungovat aniž bych o tom věděla?

,,Měli bychom asi jít. Vzduch je čistý a k tomu ve vesnici čekají, až jim přineseme to ovoce.'' Drkl do mě loktem a pomohl mi na nohy.

Jeho ruku jsem ochotně přijala a seskočila společně s ní na zem. Koutky se mi samovolně stočily do úsměvu. Jak vlastně to naše nasbírané ovoce najdeme?

                                                                                  *****

Zdravím!

Omlouvám se, že dlouho teď nic nevyšlo. Učení mi teď dává zabrat, takže až budu mít prázdniny, slibuji vám nejméně dvě kapitoly v týdnu. 

Snad jste si kapitolu užili a pokusím se další vydat co nejdříve.

Mějte se!

I love you! ♥