Jiná III. (Avengers FF)

24.

Pohled Naomi

,,Naomi. Nečekala jsem, že se máme dnes setkat.'' Otočila se na mě Defne se zmateným obličejem. ,,Taky že ne, ale potřebuji se tě na něco zeptat.'' Začala jsem. Mírným kývnutím hlavy mi dala pokyn, abych začala. ,,Víš něco o rase zvané Argonaut?'' Při posledním slově jsem si dala záležet na výslovnosti. ,,Konkrétně o tom, který je z nich nejstarší?'' Dodala jsem a sledovala její reakci.

,,Proč si myslíš, že bych o něm měla něco vědět?'' Zeptala se klidně. ,,Žila jsi určitě v době, kdy musel žít.'' Namítla jsem. ,,Dávala by to smysl.'' Pokrčila jsem rameny. Uchechtla se. ,,Je pravda, že jsem byla ještě živá když existoval on.'' Přitakala a rozešla v před. S mírným odstupem jsem jí následovala. ,,Jeho schopnosti byly neskutečné. Žádný jiný tvor tě nedokázal zavést za tvými předky. Žádný tvor nedokáže přežít bez kyslíku a krutou zimu v kosmu Jenom on. Jeden z nejstarších.'' Podívala se na mě a s kopím, které se jí náhle objevilo v ruce, máchla před sebe. Objevila se před námi jeho iluze v reálné velikosti.

,,Je o něco větší, než jak jsem si ho představovala.'' Poznamenala jsem. Cítila jsem, že se Defne usmála. ,,Poprvé jsem ho spatřila, jako malá holčička. Byla jsem stejně tak uchvácená jako ty.'' Obešla iluzi, aby byla naproti mně. ,,V brzkém věku jsem přišla o svého bratra. Utonul ve vodě.'' Řekla to, aniž by projevila nějakou známku emoce. ,,Tak moc jsem svého bratra chtěla znovu spatřit. Znovu ho obejmout a on mi to umožnil.'' Lehce se usmála a iluze zmizela. ,,Vím proč si se mě na něj zeptala.'' Zabodla svůj pohled do mých očí.

Několika kroky se ke mně přiblížila. Dala mi obě ruce na ramena a donutila mě se tak dívat jenom na ni. ,,Nepotřebuješ ho, aby ti ukázal tvé rodiče. Skoro celý život si žila bez nich a navíc, máš dvě skvělé rodiny.'' Řekla a já nakrčila obočí. ,,Tu první si našla na Zemi a tu ztracenou zase tady.'' Osvětlila mi a já se vyprostila z jejího sevření.

,,Vážně si myslíš, že ty lidi z planety bláta a louže, co tomu tak rádi říkají Země, je má rodina?'' Zeptala jsem se s posměchem. ,,Možná tak před rokem...dvěma rokama....třema? Sakra! Vždyť já ani nevím jak dlouho tady jsem!'' Vykřikla jsem. Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla. Uklidnila jsem své vroucí emoce a znovu se podívala na Defne. Sledovala mě s lítostí, ale nechápala jsem proč.

,,Proč se na mě tak díváš?'' Neodpověděla hned. Začala kolem mě chodit v kruzích. ,,Je mi líto, že si to stále nedokážeš připustit.'' Zamračila jsem se. ,,Moc dobře víš, že Země byla, je a bude tvým domovem. A to už navždy.'' Až s poslední větou se mi podívala do očí. ,,Ale taky vím, že pravou rodinu mám tady, tedy i domov.'' Namítla jsem neústupně. ,,Copak se snad neříká, že tam kde je rodina, tam je i domov?''

Defne si povzdechla. ,,Stále to nechápeš. Víš co se stane, až dokončíš výcvik, který už je prakticky u konce?'' Zeptala se s lehce nakloněnou hlavou. Mlčela jsem. ,,Stane se to, že budeš muset být sama.'' Zmateně jsem se zamračila. Sama? ,,Budeš příliš nebezpečná pro jakýkoliv druh života. Proto bych ti doporučovala, aby si se s nikým jiným, výjimkou je tvá tvá rodina, nesbližovala.''

,,Narážíš teď na někoho?'' Zeptala jsem se s lehkou známkou zavrčení. ,,Narážím na toho chlapce, se kterým se stýkáš a prosím, nedělej že o ničem nevíš.'' I ona už se lehce zamračila. ,,Ten chlapec není pro tebe. Nevěř mu. Není tím, čím je.''

,,A jak to můžeš vědět? Nikdy si s ním nemluvila a ani ho nepotkala.'' Vyprskla jsem naštvaně. ,,Vidím skrz tebe do něho a říkám ti, není to tvůj přítel.'' Přiblížila se ke mně. K mé tváři. ,,Neznáš ho.'' Procedila jsem mezi zuby. ,,A ty snad ano?'' Uchechtla se. Zíraly jsme si do očí. Dlouhou dobu ani jedna nás nic neřekla.