Jiná III. (Avengers FF)

29.

Pohled Naomi

,,Proč se tak na mě díváš?'' Zeptala jsem se Carol aniž bych na ni podívala. Zírala na mě až moc nezdravě dlouho. Hned uhnula pohledem. Neodpověděla mi. Otočila jsem se na ni. Dívala se před sebe. ,,Vážně mi už ani neodpovíš?'' Zamračila jsem se lehce. Sklopila pohled. Žádná odezva.

Povzdechla jsem si. ,,Jasně. Jsi na Firhatově straně.'' Odvrátila jsem zrak. ,,To není ten důvod.'' Promluvila, ale stále se dívala před sebe. ,,Všimla jsem si té květiny.'' Dodala. ,,No a?'' Zeptala jsem se. ,,Vím od koho je.'' Zaměřila svůj pohled na mě. Nechápavě jsem jí sledovala. Povzdechla si zničeně. ,,Prosím. Řekni, že jsem nepřijde.'' Zadívala se na mě prosebně.

Sklopila jsem pohled. Lhát nemělo smysl. Neodpověděla jsem, ale věřím že si odpověď domyslela. ,,Musím tě tedy varovat. Firhat není zrovna dvakrát nadšený.'' ,,Ty si mu to řekla?!'' Zasyčela jsem šeptem. ,,Řekla jsem mu jenom, že se s ním scházíš. Nic jiného.'' Uklidnila mě. ,,Nikdy by mě nenapadlo mu říct, že sis ho zvolila jako svého partnera a chtěla to ztvrdit dnešní nocí.'' Podívala se mi upřímně do očí. Položila mi dlaň na předloktí s menším úsměvem. Oplatila jsem jí ho a přikryla svou velkou dlaní tu její menší.

Z ničeho nic jsem si všimla jejího opasku. Byla na něm šedivá krabička. Dnes na sobě neměla svoji hnědou bundu, která bránila výhled na její pas. Následovala směr mého pohledu. Usmála se. Vyndala ji z opasku a ukázala mi ji. ,,To je můj pager.'' Vysvětlila. Uchopila jsem ho jemně do ruky. Nechtěla jsem pager nijak zničit. Přeci jenom, v mé ruce byl o mnohem menší. ,,Na co ho máš?'' Podívala jsem se na ni.

,,Vyrobila jsem dva. Jeden pro mě a jeden pro Furyho.'' Vzala mi ho z ruky. Rozšířily se mi zorničky, když jsem to jméno uslyšela. ,,Vyrobila jsem je, aby mi v případě nouze mohl dát Fury vědět, že se na Zemi něco děje.'' Vrátila ho zpět do opasku. Po celou dobu jsem ji sledovala. ,,Co by se muselo stát, aby Fury pager mohl použít? Určitě by ho nezmáčkl, kdyby se nemohl zvednout z postele kvůli bolavým zádům.'' Zavtipkovala jsem. ,,To určitě ne.'' Zasmála se, ale pak zvážněla. ,,Rozhodně něco, co by lidé nedokázali vyřešit sami.''

,,Takže ani Avengers.'' Hlesla jsem, aniž bych věděla jak. Trochu mě to překvapilo. ,,To asi ano.'' Přitakala Carol. Raději jsem v rozhovoru nepokračovala. Znovu jsem se zadívala před sebe. Hleděla jsem do velkého ohně. Ozařoval všechny tváře. Šťastné a bezstarostné. Až teď jsem si všimla Leviho, jak tančí s dívkou v jeho věku. Drželi se za ruce a smáli se. Hýbali se do rytmu hudby. Vlasy jim vlály všude kolem obličeje. Se zájmem jsem to sledovala. Kdy jsem se já naposledy takhle bavila? Nějaká doba už to bude...

Ucítila jsem první kapku vody na mé tváři. Podívala jsem se vzhůru. Další kapka, tentokrát na mé bradě. I ostatní si všimli a vzhlédli. Začaly se ozývat radostné pokřiky. Po necelé minutě se rozpršelo úplně. Začaly se stavět plachty, aby ti netančící byli v suchu. Pak se začali zvedat páry. Chodili už k uhaslému ohni, kde se postavili a hleděli si do očí. Tak to udělal u můj bratr s Nisou po boku.

Všimla jsem si jeho pohledu, když s Nisou odcházel. Stále jsem seděla pod plachtou. Přicházely poslední páry a já už přestala doufat. Chápala jsem to. Nebyl tady vítaný. Byl vyhnanec, tak proč by se tady ukázal? Carol se Zirou si vyměnily pohledy. Já se ale dívala na zem. Teď jsem litovala, že jsem Arona nevzala s sebou.

,,Naomi?'' Dotkla se mé paže Carol. Nevnímala jsem. ,,Naomi!'' Lehce se mnou zatřásla, což už mě probudilo. Zmateně jsem se na ni podívala, ale pohled mi neopětovala. Fascinovaně hleděla před sebe. Stejně na tom byla i Zira. Napodobila jsem je.

Chvíli mi trvalo, než jsem zaregistrovala osobu blížící se k nám. Pootevřela jsem pusu. Orhan se ke mně blížil s menším úsměvem na rtech. I on měl tvář a tělo pomalované. Zastavil se až když byl úplně u mě. Podal mi ruku, kterou jsem hned přijala. ,,Promiň mi to zpoždění. Dalo to dost práce.'' Pokýval hlavou na své pomalované tělo. Usmála jsem se. ,,Nevadí. Jsem ráda, že si přišel.'' Dotkla jsem se jeho tváře do které se opřel.

Oba jsme se pak rozešli k čekajícím párům. Nespouštěli jsme po celou dobu ze sebe oči. Doslova jsme se hypnotizovali pohledem. Oba dva jsme měli úsměvy na tváři, které se jenom zvětšovaly. Postavili jsme se proti sobě, smočeni dešťovou vodou z nebes, jako ostatní. Ignorovala jsem kapky stékající mi po celém těle. Místo toho jsem se soustředila jenom na muže přede mnou.

Orhan mě chytil za obě ruce. Stiskla jsem. Páry se začaly pohybovat do rytmu hrající se hudby. Tak jsme učinili i my. Pomalu jsem začala kroutit hlavou. Udělala jsem jedno kolečko jako Orhan. Hudba z ničeho nic zrychlila a my udělali jeden krok na jednu svoji protější stranu. Pustila jsem Orhanovi ruce a rozešla se rychlým krokem od něho dál. Prudce jsem se k němu otočila. Chvíli jsme si hleděli do očí, ale pak jsem začala tančit. Všechny ženy dělaly ty samé pohyby. Kroutily boky, rukama hýbaly do všech stran a nohama dělaly menší úkroky. Každá intenzivně koukala do očí svého partnera, kteří zatím jenom stáli. V jedné chvíli se muži začali blížit ke svým partnerkám. Orhan mi položil ruce na pas a zvedli jsme se do výšin. Společný tanec se totiž prováděl ve vzduchu.

Držela jsem se ho za ramena, ale nemusela jsem. Pevně mě totiž držel. Plachtili jsme na jednom místě. Ze všech párů jsme byli nejvýš. Pokračovala jsem v tanci dál. Někdy jsem se musela jednou rukou Orhana pustit, abych určitý pohyb mohla provést, ale hned po něm mě přitáhl k sobě. Prohnula jsem se v zádech a viděla tak svět vzhůru nohama. Narovnala jsem se, aby se Orhan mohl se mnou otočit dokola. Zasmála jsem se tomu. Ruce jsem měla ve vzduchu, ale když jsme se zastavili, položila jsem je Orhanovi na tváře.

Vznášeli jsme se na místě a hleděli si do očí. Svět jakoby se zastavil. Hudba a smích se proměnil v daleký šum. Pomalu jsme se k sobě přibližovali. Na tváři mě zašimral jeho dech. Jeho tvář se tvářila zasněně, ale...ty oči. Nebyly takové. Oči dokážou prozradit hodně. Prolétlo mi hlavou. Díky tomu jsem zaváhala, ale z čista jasna přitiskl své rty k těm mým. Přestala jsem tak vědět, co dělám a ústy jsem se pohybovala do jeho rytmu.

Pak se ale Orhan ode mě prudce odtrhl. Jeho stisk na mém pasu zmizel a já začala padat k zemi. Mou ruku, ale hned chytil někdo jiný. Vzhlédla jsem a spatřila tak oči Nisy. Plné strachu a starosti. Ohlédla jsem se za známými hlasy. Hned jsem poznala svého bratra a Orhana. Byli ale uprostřed boje. Zmateně jsem se zamračila. Vzhlédla jsem znovu k Nise - ,,Dostaň mě dolů!'' Řekla jsem naléhavě. Váhala. ,,Prosím! Než se ti dva zabíjí.'' To Nisu přesvědčilo.

Pomalu se mnou slétávala dolů, kde už se začali hemžit lidé. Nisa mě pustila těsně nad zemí. Rychle jsem se začala dostávat skrz lidi k těm dvěma. Nisa mi byla v patách. Nenáviděla jsem boje. A hlavně ty, kde mezi sebou bojují lidi, co mi jsou nejbližší. Bože, jak bolestně mi to připomnělo minulost, která tomuhle byla až příliš podobná.