Jiná III. (Avengers FF)

26.

Pohled Naomi

Běželi jsme hustým pralesem. Několik větviček mě poškrábalo na tvářích, pažích a lýtkách ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Adrenalin mi to ani neumožnil. Všimla jsem si padlého stromu, který nám stál v cestě. Rychle jsem se k němu přibližovali. Více jsem se přitiskla ke zvířecímu silnému krku a stisk na Aronovi jsem lehce zesílila. Ještě než skočil, zavřela jsem oči. Jen na tu chvíli, dokud jsme nebyli v půlce skoku. V tom okamžiku jsem oči otevřela.

Zvíře dopadlo jistě na nohy a pokračovalo v běhu dál. Věděl kam mám s mými přáteli namířeno. Dokonale cestu znal. Lehce jsem mu přejela rukou po straně krku. Cítil můj dotek, po kterém po mě střelil pohledem. Lehce zamručel, ale pak se dál věnoval cestě před námi. Usmála jsem se a napodobila ho.

,,To byl úžasný skok.'' Objevil se vedle mě Levi s rozšířenýma očima. Carol se objevila na protější straně. ,,Souhlasím s ním.'' Přidala se Carol a já se ušklíbla.

,,Je hezké že to říkáte, ale lichotky mi nezabrání být první.'' Popohnala jsem zvíře a zrychlili jsme. Začala jsem se od nich se smíchem vzdalovat. 

Pohled Leviho

Naomi se nám začala nebezpečně vzdalovat. Nechtěl jsem být poslední. Nesnášel jsem prohry. Většinou je nesu špatně. Přidal jsem tedy na rychlosti. Díky tomu jsem ale měl větší problém se vyhýbat překážkám, což většinou byly kmeny stromů. Carol v tomhle byla špička. Nedělalo jí to žádný problém. Díky tomu mě taky předběhla s menším rýpnutím - ,,Už je asi jasné, kdo bude poslední.'' Mrkla na mě. To se ještě uvidí. Problesklo mi hlavou a vzlétl jsem do výšin. Chtěl jsem to vzít vrchem, kde je se nebudu muset něčemu stále vyhýbat.

,,Levi!'' Slyšel jsem hlas Carol, ale ignoroval jsem ji. Prolétl jsem korunami stromů a rychle vyrazil. Měl jsem pravdu, že to byla snazší cesta. Letěl jsem jenom chvíli a v dáli jsem už začínal vidět hory, které byly viditelnější čím dál více. Usmál jsem se nad myšlenkou, že budu první. Že budu vítěz. Co nejsilněji jsem zakřičel. Vyvolalo to velkou ozvěnu okolo mě. Možná právě proto jsem byl stržen do korun stromů.

Byla to Carol, která mě strhla. Přitiskla mi dlaň k ústům. Zmateně jsem se díval do jejího obličeje a snažil se vyprostit z jejího sevření. V podstatě na mně seděla a na to, že jsem o hlavu větší než ona, měla sílu. ,,Nech toho.'' Sykla a já se přestal vzpouzet. Dívala se po obloze a poslouchala. Uslyšeli jsme silný vřískot, který by mohl rvát uši, a pak máchnutí velkých křídel. Zpozorněli jsme. Všiml jsem si velkých křídel, které byly ze spodu modré.

,,Ibhola.'' Zašeptala Carol, že jsem jí sotva slyšel. Lehce jsem vytřeštil oči. Ibhola má velice citlivý sluch. Dokáže slyšet i to nejjemnější prasknutí větvičky, ale je slepá. Spoléhá se tedy hlavně na svůj sluch. ,,Co ta tady dělá?! Pokud vím tak žijí v údolích.'' Zašeptal jsem, ale Carol mi dala zase dlaň na ústa. Přísným pohledem mi dala jasně najevo ať mlčím. Lehce jsem přikývl a dlaň oddálila. Pomalu ze mě slezla a posadila se vedle mě. Opíraly jsme se o kmen za námi a sledovali oblohu, kam nám větve stromů dovolovaly. 

Carol to po chvíli nevydržela a vzlétla do vzduchu. Chtěl jsem ji chytit, ale nebyl jsem dost rychlý. Vykoukla ze shluku větví a dívala se po okolí. Bedlivě jsem ji sledoval. Každou chvílí jsem čekal, kdy jí to zvíře za hlavu popadne a surově ji zabije. Věděl jsem, že tam někde je. Carol to musela vědět taky. Ibhola není hloupé zvíře. Jakmile něco zachytí, nic jí neodradí to dostat. Hlavně když je to potrava.

Carol už byla celá venku a po chvíli obhlížení mi gestem ruky naznačila, abych letěl za ní. Napoprvé se mi nechtělo, ale nemohl jsem tady zůstat. Možná mám ještě nějakou šanci být první. Napadlo mě a to donutilo má křídla k pohybu. Vzlétl jsem. Snažil jsem se nezavadit o žádnou z větví či cokoliv jiného. Protáhl jsem se stejným místem jako Carol, aniž bych si všiml liány omotané kolem mého kotníku. Zachytil jsem se o ni, když jsem prolétl zbývající vrstvou větví. Byla to slabá větvička. Nebyl tedy problém ji zlomit.