Srdce odvahy

1.

Les bezmezně milovala. Nikde na světě jí nebylo tak krásně. Milovala svěží vůni lesa, tajemnou zeleň stromů, vonící půdu a mýtiny, ze kterých mohla pozorovat blankytné nebe. Milovala ten ledově děsivý klid, který v lese přetrvával.

Tuto lásku zdědila po svém urozeném otci, který ji do lesů vodil pokaždé, když ho povinnosti nevázaly u dvora. Věděla, že měla skvělého tatínka. Měl krásné podmanivé modré oči, zlaté vlasy zářící jako slunce a vysokou postavu. To všechno po něm zdědila.

Náhle se zamračila. Všimla si, že jí jeden z těch zlatých pramenů spadl do čela. Jak nebezpečné...Rychle ho zastrčila zpět pod hnědý klobouk. Opět jí napadlo, co by se asi stalo, kdyby někdo zjistil, že se pod mužským zbojnickým oděvem skrývá žena.

Vždycky neměla tak těžký život. Vlastně měla nádherné dětství. Maminku si sice moc nepamatovala, protože zemřela ve velmi nízkém věku, tatínek jí však poskytl veškerou rodičovskou lásku. Žila s ním a se svým bratrancem Janem na malém panství v Dobrušce, a přestože neměli mnoho pozemků a majetku, byli velice vážení. 

Jenže to už je všechno pryč. Když její otec zemřel, všechno se změnilo. Musela uprchnout. Zachránila si život zbabělým útěkem. Od té doby se schovávala pod masku muže. Bylo to mnohem bezpečnější, protože Janovi muži po ní stále pátrali. 

Vlastně si na tenhle podivný život za ty dva roky zvykla. V převleku chlapce žila s třemi dalšími muži - zbojníky - a vedla s nimi jejich zbojnický život. Bylo vlastně docela uspokojující přepadat Janovy vojáky a jejich převážený náklad, skládající se převážně z potravin či jiných cenností, rozdat venkovanům.

Většina vesničanů Jana nenáviděla, stejně jako všichni tři muži, kteří se Elišky ujali. Právě ta nenávist byla nejspíš jediným důvodem, proč se zbojníci o Elišku postarali. A přestože mezi nimi zpočátku panovala přímo hmatatelná nenávist, všichni si dívku po poměrně krátké době oblíbili. A ona se po několika měsících stala právoplatnou členkou jejich skupiny. 

"Už jedou!" uslyšela najednou. To byl pokyn k tomu, aby se připravila. Vytáhla ze svého toulce jeden ze šípů a napnula tětivu. Přestože hlavní práci udělali Píšťalka a Dalibor, a ona s Pírkem byli jenom záloha,  připadala si hrozně důležitá. 

Její mysl se opět zatoulala k Píšťalkovi. Právě on byl tím, který ji před dvěma lety odvedl pryč. Nechápala, jak se ho tenkrát mohla bát. Byl to snad ten nejlaskavější člověk, jakého kdy poznala. 

Byl o šest let starší než ona a také byl nejstarším člen celé zbojnické skupiny. Byl vysoký a urostlý, měl statnou postavu a široká rameny. Své středně dlouhé hnědé vlasy měl nedbale rozcuchané a stále mu padaly do oči, hnědé  oříškově hnědé oči se stále smály. 

Za tu dobu, co s nimi žila, si je všechny stihla dokonale zamilovat. Jak modrookého Dalibora, který neustále trousil vtípky, tak plavovlasého Pírka, který měl neustále úsměv na tváři. Nejvíc ze všech však milovala Píšťalku. Za ty dva roky se mezi nimi vytvořilo jakési zvláštní pouto. Milovala ho, ne však tak, jako by měla milovat muže, ale jako svého vlastního bratra. 

Náhle zbystřila, protože se od cesty, kterou měla jet Jana skupina, ozval jakýsi zvuk. Někdo se blížil. Napnula tětivu ještě víc a připravila se k možnému útoku. 

Náhle však uslyšela Píšťalkův hlas. "Pírko na sever!" slyšela ho křičet. V tu chvíli věděl, že se muselo něco moc pokazit. Spustila šíp a zastrčila ho zpátky do toulce. Věděla, že se Píšťalka každou chvílí objeví. 

Nemýlila se. Záhy byla stržena z cesty. Bylo to tak nečekané, že si málem vyrazila dech. Ani nevěděla jak, ale náhle jí Píšťalka svíral ruku a běžel s ní někam pryč. Za sebou uslyšela dusot kopyt.

"Co se stalo?!" vykřikla, jen co popadla dech.

"To nebyli Janovi vojáci," sípal Píšťalka. "Dalibor začal strašně zmatkovat. Bylo jich strašně moc. Museli jsme se rozdělit. Jdou po nás. Po nás dvou!" chraptěl.

Elišky se náhle zmocnil strach. Ještě nikdy se jim útok takhle nevymkl kontrole. 

"Teď poběžíš směrem k Dobrušce," přikázal jí Píšťalka ochraptělým hlasem. "Ať se stane cokoliv, nebudeš se vracet. Nebudeš se otáčet. Nebudeš zastavovat. Poběžíš, dokud ti nedojdou síly. Ať se stane cokoliv, nebudete mě hledat," sípal.

V tu chvíli jí došlo, že se chce obětovat. "To nemůžeš!" vykřikla. 

Stiskl jí ruku tak pevně, že málem vykřikla. "Rozumělas tomu, co jsem ti řekl!" zařval na ní. 

Než stihla odpovědět, pustil její ruku, nasměroval ji na severovýchod a strčil do ní. Zakolísala, ale neupadla. Rozběhla se nasměrovaným směr. Šíleně ji píchalo v boku, lapala po dechu, ale nezvolnila. V očích jí začaly pálit slzy. Přemáhala se nemyslet na to, co s Píšťalkou udělají, až ho chytí. Dobře věděla, že zbojníky čeká smrt oběšením. 

Zvonilo jí v uších a ona za sebou přesto stále slyšela dusot koňských kopyt. Byla strašně vyděšená, a přestože jí Píšťalka přikázal, aby se neotáčela, udělala to. A málem se jí zastavilo srdce, protože uviděla, jak se za ní ženou muži na koních.

V tu chvíli si se zděšením uvědomila, že se výprava, kterou tak neúspěšně přepadli, nevydala za Píšťalkou, jak plánoval.

Vydala se za ní.