Srdce odvahy

25.

Jindřich rázoval po místnosti tam a zpátky a zlostně u toho zatínal ruce v pěst. Byl na sebe rozzlobený, šíleně rozzlobený.  K čertu, proč jen něco říkal! Bylo to jedno slov, jedno jediné slovo, které dokázalo zničit úplně všechno.

Dítě.

Pro Boha svatého, copak nevidí, že už Eliška dávno není dítě? Nevidí, že ta éterická bytost, ta kouzelná víla, je silná soběstačná žena? Anebo to jenom nechce vidět...?

Neměl nejmenší ponětí, jakou spletitou cestou se ta malá čarodějka dostala do jeho srdce. Nevěděl, jak je možné, že jeho duše zjihne pokaždé, když na něj upře svá modravá očka, když se její drobné ručky dotknou jeho kůže, když se její rtíky spojí s těmi jeho. Byl bojovník. Za Přemysla Otakara II. se bil se vší vervou a nikdo se mu na bitevním poli nemohl rovnat. Naučil se nemít soucit a byl si jistý, že všechny cesty do jeho srdce jsou uzavřené, že ho nikdo nemůže otevřít. Ona to dokázala...

V tu chvíli mu došlo, že za ní okamžitě musí jít. Bylo mu jedno, co bude muset překonat, jestli bude muset vyrazit dveře nebo se probourat zdí. Náhle toužil dotknout se dívčiných rtů, setřít slzy z jejích tváří, obejmout ji v náručí, schovat ji pod svou ochranu.

Naprosto odhodlaně se vydal ke dveřím. V okamžiku se ale vrátil, chňapnul po poloprázdné lahvi se zlatavou tekutinou a rázem ji vyprázdnil. Poté, odhodlaný alkoholem i vlastním přesvědčením, vystoupil ze své pracovny - a dál nemusel.

Eliška stála před prahem svého pokoje a rukou se nejistě opírala o rám dveří. Očividně měla stejný úmysl jako on. Stála tam jen v bílé noční košili, byla bosa a na tvářích měla ještě šmouhy od slz. Vypadala mladince, jako dítě, které se uprostřed noci přikradlo probuzené noční můrou do bezpečí. Ale její oči byly bezesporu očima ženy a zračila se v nich jakási nevyslovená prosba.  

Vydal se pomalu dál. Neustoupila. Vlastně se vůbec nepohnula a jen ho jako mramorová socha pozorovala těma svýma modravýma očkama, které mu ve tmě letní noci připomínaly dva velké safíry. Došel až k ní, vzal její ruku a něžně ji políbil na její hřbet. "Omlouvám se," zašeptal.

"Za co?" špitla.

"Za co?" zopakoval po ní překvapeně. "Za to že jsem neviděl, že už dávno nejsi dítě. A taky za to, že jsem hned na začátku nepoznal, že jsi dívka a ublížil ti,"" řekl a jemně jí přejel ukazováčkem po tváři, na které už však dávno nebylo ani památky po poranění. "Za to, že jsem nevěřil, že jsi paní z Dobrušky, za to že jsem tě v podstatě donutil k sňatku a -"

"Zachránil jsi mi život," přerušila ho. "Dvakrát. Nemusíš mít se mnou žádné slitování. Jsem jen tvoje vězeňkyně."

"Moje manželka," opravil ji.

"Obyčejná zlodějka."

"Ano, zlodějka," přisvědčil. "Zlodějka mého srdce."

Letmo se usmála. Byl to jeden z těch úsměvů, který jako by naznačoval, že všechno bude v pořádku, že se nic zlého nemůže stát. Něžně jí přejel kloubky prstů po tváři a potom se zastavil na její bradě a jemně jí vzal mezi ukazováček a palec. "Smím?" zašeptal téměř neslyšně.

Němě přikývla na souhlas.

Něžně vzal její obličej do dlaní a znovu a znovu se svými ústy dotýkal jejích rtů. Něžnost se z jeho dotyků pomalu vytrácela a zůstala jenom touha a vášeň. Oheň, který nebyl schopný uhasit. Měl pocit, že jestli Eliška okamžitě nebude jeho, zemře. 

Opatrně jí vzal do náruče a znovu zamířil ke dveřím své ložnice. Tentokrát už chybu neudělá. Už nikdy tu chybu neudělá. Nikdy nenechá tu spanilou vílu znovu odejít. Hrubě rozkopl dveře, které mu tak protivně překážely v cestě, a opatrně položil dívku na postel. 

V okamžiku si svlékl košili a poté pomohl Elišce sundat noční halenku. Pohled na její nahé tělo ho naprosto ochromilo. Křivky jejího štíhlého těla, její plná ňadra i planoucí tváře způsobily, že mu začalo zběsile tepat ve spáncích. Musí být jeho, musí ji mít...

Vášnivě ji políbil a rukama přitom zkoumal její tělo. Každý milimetr té krásné čarodějky si chtěl vrýt do paměti a už ho z ní nikdy nevypustit. Chtěl se dotýkat její kůže a potřeboval, aby se její drobné ručky dotýkaly té jeho.   

Ještě naposledy se od ní odtrhl a podíval se do jejích modravých oček, do těch zářivých safírů, které se na něj upíraly s dávkou náruživosti, nesmělosti a jakési zvláštní zvědavosti. "Jsi si jistá, že tohle chceš?" zeptal se, přičemž se snažil pomíjet skutečnost, jak moc chraptivě zní jeho hlas.

 Téměř neznatelně přikývla.

"Přísaháš?" 

"Přísahám," zašeptala. Svýma roztřesenýma ručkama zachytila jeho dlaně a položila je na svá ňadra.

Víc nepotřeboval. Znovu se k ní sklonil a nezkrotně spojil své rty s těmi jejími.