Srdce odvahy

10.

Otec Jaroslav je dovedl až před oltář, nad kterým stál obrovský pozlacený krucifix. Oba poklekli vedle sebe, aby mohli pronést svůj manželský slib.

Eliška se zachvěla. Kdysi si představovala, jak se bude vdávat. Vždycky se domnívala, že se zaslíbí muži, který ji hluboce miluje, a ona mu bude lásku oplácet. Jako malá si vysnila obrovské svatební šaty, jenž z ní alespoň na jeden den udělají královnu. 

Osud však rozhodl jinak. Muž, jehož by milovala tu není. A místo toho vedle ní stojí muž, jenž jí hluboce opovrhuje.

Zachvěla se a v duchu se obrnila. Pohlédla na Jindřicha, který setrvával po jejím boku. Jeho tvář byla kamenná a výraz strnulý. Nic to pro něj neznamená, tím si byla jista. Vždyť jde pouze o záchranu jejího života, nic víc. 

Rozhlédla se kolem sebe. Své ano si řeknou v prázdné kapli bez přítomnosti jakýchkoliv blízkých či příbuzných. 

Elišce téměř unikal smysl knězových monotónních slov. Stále mluvil a mluvil. Doléhaly k ní pouze útržky vleklé ceremonie. Láska, čest, poslušnost. Očekávalo se od ní, že se zaváže ke všem těmto ctnostem.

Souhlasila by se vším.

Zvedla oči a upřela zrak na velký veliký krucifix nad oltářem. Prosím, Bože, pomoz mi! zvolala v duchu. Nenechej Jana vyhrát. Nenechej mě zemřít...

Slyšela Jindřicha přísahat. Hovořil neochvějně a pevně, v hlase mu ale zazníval vzdor. Souhlasil, že jí pomůže. Přitom se na ni stále zlobil a opovrhoval jí. Snad dokonce ani nevěřil, že je doopravdy paní z Dobrušky. Ano, pomáhá jí. Ale co udělá, až bude jeho manželkou? Potrestá jí, tím si byla jista. Nic ale nebude horší, než co by ji čekalo v rukou bratrance. 

Duchovní si odkašlal. Byla řada na Elišce, aby pronesla svoji přísahu. Opakovala po knězi slova a snažila se nezadrhnout se. Stěží ale vnímala význam svých pronášených slov. Uvědomila si, že přísahá lásku a věrnost a poslušnost. Poslušnost...

Hned nato obdrželi oddací list. Prsty se jí natolik třásly, že skoro nebyla schopná se podepsat. Eliška z Rožmberka... Už nikdo nemá právo jí nazývat paní z Dobrušky. Teď je paní z Rožmberka. Jindřichova manželka...

„Nyní smíte políbit nevěstu, pane," pronesl kněz a nervózně očekával, co bude po jeho slovech následovat.

Jindřichovy rty se sotva dotkly jejího čela. Přestože to byl jen letmý dotek, Eliška měla pocit, že jí pleť na čele, kde jeho rty dotkly, pálí. Tam, kde na sobě cítila mužovy dlaně, se rozlévalo zvláštní napětí. Tep se jí zrychlil.

Přestože žila poslední dva roky pouze v mužské společnosti, něco takového nezažila. Naposledy se jí tak milostně dotýkal Boček. A přestože byly jeho polibky mnohem důvěrnější, nikdy nepocítila takový žár a rozechvění. 

Náhle se ozvala rána jako z děla. Dveře kaple, které celou dobu odolávaly náporu mužů dobývajících se dovnitř, už nevydržely a s pořádným rupnutím se otevřely. Dovnitř se nahrnulo asi deset mužů v čele s Bočkem, jemuž sršely blesky z očí.

Když ho Eliška uviděla, zalapala po dechu a vytřeštila oči. Propaloval ji tak vražedným pohledem, až jí z toho zamrazilo. 

"Okamžitě nám vydejte tu dívku!" vykřikl a rozešel se k ní. Eliška se zoufale snažila někam zmizet, ale kvůli svým roztřeseným nohám klopýtla a spadla na zem. Stočila se do klubíčka a připravila se na bolest, protože věděla, že s ní Boček nebude mít slitování.

Boček se pro ní sehnul, ale než se jí stačil dotknout - a ublížit jí, chytil Jindřich jeho zápěstí tak silně, až Boček vykřikl bolestí. 

"Ani se jí nedotkneš," procedil Jindřich skrz zuby.

Boček, který měl tvář zkřivenou zlostí a bolestí vztekle zavrčel. "Máme na ní právo," zakřičel. Máchl rukou, aby se dostal z Rožmberkova sevření, ale marně.

"Ani náhodou," zasyčel Jindřich a strčil Bočkovi před nos oddací listinu.

"Co to je?" vyprskl Boček

Jindřich se jízlivě usmál. "Neumíš číst?"

Boček vytrhl Jindřichovi list z ruky a začal číst. Jindřich mezitím pomohl k smrti vyděšené Elišce na roztřesené nohy a schoval si ji za sebe. 

"Sňatek?" vykřikl Boček a podíval se nevěřícně na Jindřicha. "To snad nemyslíte vážně?!"

"Smrtelně," usmál se Jindřich.

Bočkovi šlehaly blesky z očí. "Ale - to musí být neplatné! Protože, protože," zadrhával se, "nemáte souhlas jejího poručníka!" vykřikl Boček a v tváři se mu objevil spokojený výraz.

"Už mi bylo osmnáct," zašeptala Eliška roztřeseným hlasem. "Nepotřebuji Janův souhlas."

Bočkův spokojený výraz okamžitě pominul. Chvíli zamyšleně mlčel, jako by počítal, zda už Eliška opravdu dosáhla dospělosti, a když se dopočítal, že ano, vybuchl. "Je to zločinec! Mám právo-"

Jindřich popošel dva kroky k Bočkovi. "Je to moje manželka!" vykřikl.

"Ale," začal Boček, který se přes veškeré popírání Jindřicha bál, protože od něj o několik kroků ustoupil.

"Je," procedil Jindřich skrze zuby, "pod mojí ochranou! A jestli odsud okamžitě nevypadnete, tak zapomenu, že jsme v kapli a vytáhnu svůj meč! A věřte, že ten kdo se setkal s mým mečem o tom už nikdy nikomu nemohl vyprávět!"

Boček ze zatnutými zuby neustoupil, ale jeho muži po sobě začali nervózně pokukovat a pomalu ustupovali k východu. 

Když Boček zjistil, že je proti Jindřichovi sám, tvář mu zbledla a začal pomalu couvat. "Tímhle to neskončilo, Jindřichu z Rožmberka," procedil skrz zuby. Když k němu ale Jindřich s mečem v ruce vykročil, vytřeštil oči a rozběhl se ke dveřím.

Vyslal poslední pohled k Elišce. "Já tě dostanu, maličká," usmál se zlomyslně, než zmizel.