Srdce odvahy

4.

Hrozně jí bolela hlava. První, co si po procitnutí uvědomila bylo bolestné bušení ve spáncích. Bezděčně zasténala a otevřela oči.

Sluneční paprsky se do nich zabodly jako dýky. Rychle oči zase zavřela a až po chvíli je opatrně znovu otevřela. Párkrát zamrkala, aby pořádně zaostřila.

Uvědomila si, že leží na měkkém mechu někde v lese. Nad hlavou se jí rozprostíraly vysoké smrky, které se ve větru lehce nakláněly, a nad nimi se rozkládala blankytná obloha. Byla úplně zmatená.

Vzpomínky se jí však rychle vrátily. Zmocnila se jí panika. Vytřeštila oči a prudce se posadila. Spánky jí okamžitě projela ostrá bolest. Přiložila si dlaň na bolavé místo a snažila se bolest rychle zahnat.

Uvědomila si, že je naživu. Vlastně si byla jistá, že už nikdy oči neotevře. Ale žila. To by mohlo být dobré znamení. Anebo ne? Co když přežila jenom proto, aby čelila daleko horšímu účelu? 

Náhle její pozornost přitáhl jakýsi zvuk. Otočila hlavu k jeho zdroji.

Opodál stál ten muž, který ji bolestně uhodil do tváře. Stál bokem k ní a pohrával si se svým mečem. Tvářil se bezstarostně a vypadal, jako by neměl na práci nic lepšího než čekat. Vypadalo to, že si jejího procitnutí vůbec nevšimnul. Byl vysoký a jeho výšku ještě zdůrazňovala široká ramena. Žádné oblečení by nedokázalo zakrýt mohutnost jeho svalů.

"Dobré jitro," oslovil ji náhle. 

Měla pocit, že se jí muselo zastavit srdce. Její panika se ještě stokrát umocnila. Okamžitě začala přemýšlet, jak si co nejdéle uchovat svůj drahocenný život. Vlastně nechápala, jak je možné, že je dosud naživu. 

Její věznitel k ní byl stále otočený bokem. Měla možnost k útěku. Možná to bude její poslední. Stále jí však nesnesitelně tepalo ve spáncích a bolelo jí celé tělo. Zvládne v takovém stavu uniknout mnohem mrštnějšímu a hbitějšímu muži?

Na nic nečekala. Vmžiku vyskočila na nohy a rozběhla se pryč. Šíleně ji rozbolela hlava. Nohy měla tak oslabené, div, že se pod ní nepodlomily. Přesto statečně utíkala jako o život.

Uslyšela za sebou dunící kroky. Věděla, že nemá šanci...

Už po několika krocích ji muž nemilosrdně srazil k zemi. Začala se prát jako o život. Kopala, škrábala, zápasila s ním, ale byl čilejší a mnohem silnější. Vmžiku se na ní obkročmo posadil a přišpendlil jí ruce vedle hlavy. Nepřestávala se s ním prát. Po chvilce však musela přestat, protože byla úplně vyčerpaná. Uvolnila se, ale jenom čekala na další příležitost k útěku.

"Teď mě dobře poslouchej, ty malá zlodějko," oslovil ji tvrdým a nepřátelským tónem, který ticho prořízl jako ostrá břitva.

Vytřeštila oči. Dočista ji překvapilo, že ji muž tituloval ženským oslovením. Až teď jí došlo, že jí kolem hlavy neposlušně tancují vlasy. Vyděšeně polkla. Klobouk, který vždycky dobře schovával její zlatavou chloubu, jí chyběl. Buď ho musela ztratit při pádu, nebo jí ho muži nedopatřením sejmuli.

"Můžeš být ráda," pokračoval naprosto nelítostným hlasem, "že jsem tě už nepřipravil o tvůj bídný život. Nic jiného by sis nesloužila!"

Opět se s ním začala prát. Podařilo se jí kousnout ho do ruky, kterou jí svíral zápěstí. Muselo to být hodně bolestivé, protože zavrčel a trochu povolil. Využila situace a pokusila se mu vykroutit. Okamžitě však zareagoval a hned jí dostal zpátky do své moci.

"Tak mě klidně zabij, ty parchante!" vykřikla. Sama nechápala, proč něco takového řekla. Neměla by ho provokovat. Už takhle je ve špatné situaci. Ale nemohla si pomoct. Slova se z jejích úst neřízeně valila. "Tak mě zabij! Udělal jsi to přeci už tolikrát! Už jsi přece zabil tolik mužů i žen, ty mizero," křičela.

Tentokrát však zašla moc daleko. Jeho oči se do ní zabodávaly jako dýky a vypadala to, že z nich každou chvílí budou šlehat blesky. Viděla, jak tiskne zuby zlostí k sobě.

Náhle vyjekla, protože znenadání zvedl svůj meč. V jeho výrazu přečetla chuť zabíjet. Zavřela oči a schoulila se do klubíčka. Strachem zatnula všechny svaly, které měla. Vyděšeně očekávala ostrou ránu, která ukončí její život. 

 Cítila, jak muž nad ní napnul ruku a pohnul s ní. Bezděčně si zaryla nehty do kůže a zoufale zakníkala. Muž znenadání zaspílal a švihl mečem dolů. Zalapala po dechu a zadržela dech.

Slyšela, jak meč šustnul vzduchem. Připravila se na konec svého života. Očekávané osudné rány se však nedočkala. Muž vbodnul meč místo do jejího hrdla hluboko do lesní půdy těsně vedle ní.

Vyděšeně vzhlédla a svýma vytřeštěnýma očima, které vypadaly jednou tak veliké, pohlédla do jeho obličeje. Divoce oddechoval, stejně jako ona. Nemohla uvěřit, že žije. Tentokrát si opravdu byla jistá, že zemře.

Chvíli bez hnutí ležela naprosto vyděšeně pod jeho tělem a snažila se trochu uklidnit. Jakmile se však trochu vzpamatovala, pokusila se dostat z jeho semknutí. Začala kopat, škrábat a bušit do něj pěstmi, aby se osvobodila.

Hlasitě zaklel a lehce ji přemohl. Zalehl ji celou svou vahou a zmocnil se jejích zápěstí. Vzápětí jí obě ruce chytil jednou dlaní a odněkud vytáhl provaz. Obkročmo se na ní posadil a spoutal jí zápěstí. Pečlivě řemen utáhl a potom ji bezcitně vytáhl do stoje. Bolestně zasténala, když se jí provaz zaryl ještě hlouběji do rozedřených zápěstí. 

Vůbec na ní nebral ohledy. Surově jí chytil za vlasy a táhl jí pryč. Bylo to tak bolestné, že jí do očí vstoupily slzy. On si to dál rázoval lesem a vůbec ho neobtěžovalo, že ona každým krokem klopýtla. Potom konečně zastavil. Pustil její vlasy, ale místo toho jí chytil za svázaná zápěstí. 

"Tak se podívej, příteli" oslovil náhle dalšího přítomného muže. Vzhlédla, aby viděla, na koho mluví. Kousek od nich stál mladík, který držel za uzdu koně a nedůvěřivě si je měřil.  "Z našeho odvážného zbojníka se vyklubala malá ustrašená holka," pokračoval uštěpačně.

Náhle se v ní rozhořel plamen zlosti, který celou dobu potlačovala. Zatnula zuby k sobě a sevřela ruce v pěsti. Tak ustrašená...

Ona mu ještě dobře ukáže, kde je tu ustrašený...

Znenadání mu surově dupla na nohu. Nepustil ji, ale poznala, že je překvapený. Umožnilo jí to malinko se pootočit. Sebrala veškerou sílu, která jí ještě zbyla, a kolenem ho kopla do těch nejchoulostivějších míst.

Bolestně zaúpěl a pustil ji. Na nic nečekala a vyběhla. Mladík, který držel koně se jí pokusil zastavit, ale neúspěšně. 

Rozeběhla se a jedním pohybem vyskočila na koně. Povedlo se jí to, přestože měla svázaná zápěstí. Pevně chytila uzdy a kopla koně do slabin. Okamžitě se rozjel.

"Zastav!" uslyšela za sebou. "K čertu, zastav! Spadneš a zlámeš si vaz!" křičel za ní její věznitel.

Na jeho varování vůbec nedbala a pobídla koně ještě více.

Přes ohlušující tlukot srdce, přes nesmírné bušení ve spáncích se jí povedlo konečně se pořádně nadechnout.

Podařilo se jí utéct.