Srdce odvahy

16.

Přísahala by, že jí srdce na okamžik přestalo bít. Vytřeštila oči a rychlostí blesku se otočila. 

Jindřich stál ve dveřích a líně se, s rukama založenýma na hrudi, opíral o jejich rám. Vypadalo to, jako by ji takhle sledoval už dlouho. 

"J-já jsem nechtěla," dokázala ze sebe vypravit. "Ale Janek-. Tedy. Nebyly zavřené dveře-. Myslela jsem-," snažila se obhájit své úmysly, ale zčistajasna jako by jí někdo připravil o schopnost formulovat věty. Náhle však úplně zmlkla a vytřeštila oči, protože se k ní Jindřich pomalu rozešel.

"Nepokoušela jsem se znovu utéct!" vykřikla a záhy si překvapeně uvědomila, že je to pravda. Vlastně jí něco jako pokus o útěk vůbec nenapadlo. 

Jindřich se pobaveně usmál. "Vždyť jsem nic neřekl," řekl jí s úsměvem.

Eliška se něj zmateně hleděla. Viditelně couvla, když ho jeho kroky donesl až do její bezprostřední vzdálenosti. On se jí ale nepokusil zlostě odtáhnout, jak předpokládala, a dokonce ani dotknout. Jen se otočil k Hvězdě a začal ji jemně hladit mezi oušky. 

"Vy se na mě nezlobíte?" zeptala se Eliška potichu. Snažila se ze všech sil oplácet Jindřichovi upřený pohled a nesklopit zrak strachem.

Jindřichovi cukly koutky do úsměvu. "Měl bych?"

Eliška překvapeně otevřela ústa k odpovědi, ale zarazila se. "Já - nevím," opověděla nakonec. 

Jindřich se pobaveně usmál a stočil svou pozornost zpátky na bělostnou kobylku, kterou nepřestával drbat. "Líbí se ti, že ano," optal se náhle.

Eliška němě kývla. "Je nádherná," přisvědčila a odvážila se klisnou znovu pohladit po nozdrách. "Podobnou jsem měla, než tatínek umřel. Jmenovala se Pomněnka. Byla krásná a poslušná a moc hodná," prozradila a nevědomky se usmála. "Pak jsem ale musela utéct z domu a už jsem jí nikdy neviděla," pronesla a její tón hlasu posmutněl.

Znovu poněkud poplašeně pohlédla na Jindřicha. Bála se, aby se nezlobil, že mu v téhle situaci vypráví naprosto nepodstatné příběhy ze svého dětství. Jindřichův výraz ale vůbec nevypadal nazlobeně. Vlastně na ni hleděl tak zvláštně zamyšleně snad dokonce i se zaujetím. 

 Zničehonic přestal Hvězdu hladit. "Chtěla by ses projet?" zeptal se náhle. 

Eliška zmateně vykulila oči, ale hned na to se vyrovnaně usmála. "Copak vy byste mi to dovolil?" zeptala se smířeně.

Jindřich pokrčil rameny. "A proč ne?"

Dívka překvapením bezděčně pootevřela pusu. "Vážně?" zeptala se naprosto ohromeně. Nebyla si jistá, jestli si z ní Jindřich jenom nedělá legraci.

Pobaveně se ušklíbl. "Tak chceš nebo ne?"

"Samozřejmě!" vykřikla rozradostněně. 

Jindřich se jen pousmál a rychle se jal Hvězdu osedlat. Poté ještě nahodil a utáhl sedlo a ohlávku svému černému statnému hřebci, a pak už oba koně vyvedl před stáj.

Zdvořile nabídl Elišce ruku a lehce jí pomohl do sedla. Dívka nabízenou pomoc dvorně přijala, přestože by lehce zvládla do sedla vyskočit i po slepu. 

Byl to opojný pocit, znovu setrvávat na koňském hřbetě. Když se Jindřich rozjel, ihned ho následovala a nejdřív poslušně jenom napodobovala jeho líné tempo. Nebyla si jistá, jestli se Jindřich táhne po pěšině pomalu jako šnek naschvál a přemýšlela, jestli má ve své situaci nárok na to muže předjet a ukázat mu, že nenechá sebe ani klisnu unudit se k smrti. 

Po chviličce se odhodlala, a lehce kopla Hvězdu do slabin. Kobylka nabrala tempo a mírně předjela svého popelavého koňského souseda. Eliška nejistě pohlédla na Jindřicha. I on zrychlil a při tom se potutelně usmíval. Za okamžik předjel zase on jí. Dívka se bezděčně pousmála a přistoupila na jeho hru. Pobídla klisnu do řádného cvalu a nechala Jindřicha daleko za sebou. 

Přesně tohle tolik milovala. Rychlost, riziko, vítr ve vlasech. Svobodu a volnost. Připomínalo jí to časy, kdy s Janem a Bočkem svobodně dováděli a projížděli okolí Dobrušky. Smutně si uvědomila, že tahle doba je dávno nenávratně pryč. 

Lehce zvolnila v rychlosti a nechala Jindřicha, aby jí dojel. Netrvalo dlouho a oba jeli zase vedle sebe. K jejímu překvapení si na jeho tváři pohrával úsměv. "Jestli se někdo dozví," podotkl hned, jakmile se k ní připojil, "že mě předehnala taková malá holka, tak je moje kariéra u krále v koncích." A ačkoli mohla jeho slova vyznít nevraživě, tón jeho hlasu přesvědčoval o opaku.   

Eliška se nejistě usmála. Měla pocit - a možná to byla dokonce pravda, že se atmosféra mezi nimi naprosto změnila. Náhle jí došlo, že se na chvíli úplně zapomněla cítit jako vězeňkyně svého manžela.

Bezděčně se ušklíbla. Uvažovala, co všechno si může ve své situaci dovolit. "A co kdybychom dali odvetu," pronesla náhle, přestože to neměla v úmyslu. Okamžitě vytřeštila oči, protože jí došlo, co právě Jindřichovi navrhla. Otázka souboje však už byla vyslovena. Eliška nejistě pohlédla do Jindřichovy překvapené, ale zároveň pobavené a odhodlané tváře. Překvapeně povytáhla obočí, když manžel náležitě zrychlil. Záhy se bezděčně usmála a sama kopla Hvězdu do slabin.

Po chvíli manžela předjela a vypadalo to, že má navrch. Svérázně Hvězdu pobízela a klisna s ní ochotně spolupracovala, jako by si byla závodu moc dobře vědoma. Dívka ale po chvíli vytušila, že jí Jindřich dohání. Přestože se snažila ještě zrychlit, neustále za sebou slyšela zvyšující se dupot koňských kopyt. A po chvíli už vedle sebe uviděla Jindřichova černého hřebce, který Hvězdu dohnal. Záhy ohromeně vypískla, když se jí kolem pasu ovinula Jindřichova ruku, a přetáhla ji k sobě do sedla. Eliška se najednou objevila před Jindřichem. 

"Přiznáváš, že jsi prohrála?" zašeptal jí do ucha.

Eliška se potutelně usmála. Nebyla zvyklá prohrávat a rozhodně neměla v plánu s tím začít. "Ani náhodou," odvětila. Jelikož Jindřichův kůň už nejel rychle, odvážila se stočit nohy na jednu stranu.  Obratně sjela po boku koně a lehce doskočila na zem. Ještě na Jindřicha provokativně pohlédla a hned nato se dala do běhu jako bláznivá. 

Slyšela, jak Jindřich vyrazil za ní. Ze ztřeštěného závodu na koních se stala ještě ztřeštěnější hra na honěnou. Oba dva se honili rozkvetlou loukou, vyhýbali se, pobízeli, pištěli jako dvě malé děti, které ještě nepoznali problémy a nesnáze života. 

A přestože byla Eliška rychlá a mrštná, Jindřich jí nakonec dohonil. Pevně - ale ne hrubě, a surově, jí chytil za nadloktí a přinutil ji zastavit. A jelikož se Eliška stále nesouhlasně  - ale se smíchem, vrtěla, nezbylo mu nic jiného, než jí povalit do trávy. Chvíli se společně váleli po tmavozelené zemi poseté letními květinami, ale potom museli na okamžik zastavit, aby mohli popadnou dech.

Eliška ležela zády na trávě a s úsměvem se dívala na Jindřicha, který celý rozesmátý spočíval nad ní. Oběma však smích záhy pominul a jako by si náhle uvědomili skutečnost. Náhle si byli blízko, velmi blízko. Jindřich se nad ní nakláněl a víceméně na ní ležel, takže se navzájem dotýkali. Byli dokonce tak blízko, že skoro mohli cítit dech toho druhého. 

Dívku napadlo, že by jí měla jeho bezprostřední blízko děsit. Jindřich je stále její věznitel, a navíc slíbil, že jí potrestá. 

Nemohla pochopit, proč jí zčistajasna napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby se sklonil a lehce spojil jejich rty.