Srdce odvahy

30

Věděla, že zemře. Věděla to od té doby, kdy zjistila, že se nachází v podzemí Dobrušky. Vlastně ne, věděla to ještě dřív. Snad vždycky věděla, že to takhle jednou dopadne.

Měla bych být šťastná, napadlo ji. Ač byla ještě mladá, věděla, co to znamená přátelství a láska. Píšťalka a kluci jí ukázali, co to znamená opravdové kamarádství. Nikdy nevěřila, že by jí k někomu mohlo pojit tak silné přátelské pouto, jaké ji pojilo k tomu okouzlujícímu zbojníkovi. Ach, jak jí mrzelo, že se s Píšťalkou nestihla rozloučit. A jak ji mrzelo, že se nestihla rozloučit s Jindřichem.

Jindřich... Mučila ji myšlenka, že už ho nikdy neuvidí. Už nikdy neuslyší jeho hlas, už nikdy neucítí jeho dotek, už nikdy nepocítí jeho polibky. Ještě více ji ale mučilo vědomí, že mu nikdo nebude schopný vysvětlit důvod jejího zmizení. Celé její tělo zaplavila neúnosná panika, když si uvědomila, že si Jindřich její zmizení pravděpodobně vyloží jako útěk. Nikdy se nedozví, že jediné po čem doopravdy toužila bylo zůstat věrně po jeho boku. Co když ji Jindřich bude kvůli nevědomosti navždycky v duchu proklínat, opovrhovat, nenávidět a zazlívat jí její zradu?

Nevěděla, jak dlouho tam na kamenné podlaze ležela. Snad to byly hodiny, nebo možná celé dny. Sama si nebyla jistá, jestli to celé trvalo okamžik nebo věčnost. Byla naprosto pohroužená do svých myšlenek. Myslela na tátu. Naprosto nechápala, jak ho mohl Jan, jeho vlastní synovec, zabít. Vždyť mu nahrazoval otce. Byl to jeho jediný milující opatrovník, který naprosto bravurně zastával pozici jeho rodiče. Stále tomu všemu nemohla uvěřit. Nedávalo to smyl, nic z toho nedávalo smysl.

Jan se musel zbláznit. Už předtím jí ta myšlenka několikrát vplula na mysl, ale teď už si byla jistá. Tohle nebyl Jan, ten Jan, kterého znala z dětství. To nebyl její bratranec, který ji nadevše miloval. Věděla, že se lidi mění, ale Janovi se prokazatelně muselo něco stát.

Nebyla si jistá, jestli do její cely někdo opravdu přišel, nebo je to všechno jenom další výplod její fantazie. Měla pocit, že na zemi leží jenom její tělo, a že se duše toulá někde úplně jinde. Když se jí však chopily dvoje silné paže, které ji vytáhly do stoje, rychle se vrátila do reality. Přímo před ní se objevil Boček. Nenáviděla ho. Nenáviděla ho a byla si téměř jistá, že to on Jana tak moc změnil.

Vrhla po něm ten nejvíc nenávistný pohled, na který se zmohla. "Jdeš mi vrazit dýku do srdce?" procedila mezi zuby.

Boček se usmál tak jizlivým úsměvem, až se jí samotné z toho udělalo špatně. "Kdyby to bylo na mě, maličká, tak bych tě zabil rovnou tady a teď. Ale Jan chce, aby tě to moc nebolelo. Půjdeš teď se mnou - a nebudeš dělat žádné cavyky, nebo to zas tak bezbolestné nebude," zamračil se.

Rozešel se a jeho dva vojáci se vydali za ním. Smýkli přitom s Eliškou tak surově, až se sama divila, že neskončila zpátky na zemi. Chtěla bojovat. Ach, jak moc by za svůj život bojovala, byla ale tak vyčerpaná, že se stěží udržela na nohou. Dál však zvažovala své možnosti. S naprostou beznadějí si ale uvědomila, že tady v Dobrušce jí nikdo nepomůže.

Muži jí po několika schodech vyvlekly ze sklepení a potom se s ní rozešli dál. Eliška všechno vnímala jenom napůl. Uvědomovala si ocelový stisk na svých pažích a své slabé nohy, které se ani zdaleka nedokázaly přizpůsobit dlouhým mužským krokům. Přesto věděla, že je bohužel dost silná na to, aby neupadla do milosrdného nevědomí. Neměla tušení, kudy prochází a až po chvíli si uvědomila, že je to kvůli tomu, že má oči naprosto zaslepené slzami.

Když Boček zastavil, muži ho poslušně napodobili. "Otočte ji," nakázal jim. Eliška ani nevěděla jak, ale náhle měla zápěstí velmi pevně svázaná za zády. Znovu upřela svůj pohled na Bočkovu ostře řezanou tvář. Vypadala téměř jako vytesaná z ledu, nezračila se v ní žádná emoce, jen bezcitnost a tvrdost. "Kde je Jan?" zeptala se ho šeptem.