Srdce odvahy

26.

Pomalu se probouzela. Ospale si protřela oči plné ospalků a neohrabaně protáhl ruce nad hlavu. Náhle sebou však trhla. Ležela v Jindřichově posteli. Jako kulový blesk vystřelila do sedu, vytřeštila oči a překvapeně se rozhlédla. Jindřich v místnosti nebyl, jí se v mysli přesto promítla každá vteřina včerejší noci. 

Vůbec si nebyla jistá, jaké pocity se v jejím nitru vlastně mísí. Cítila ostýchavou plachost a zároveň lačnou žádostivost. Měla chuť se jít někam schovat a už se nikdy Jindřichovi znovu nepodívat do očí a zároveň ho najít, schoulit se do bezpečí jeho náruče a políbit ho. 

V okamžiku vyskočila z postele a rychle oblékla se do své noční košilky, které ležela zmuchlaná v rohu postele. Opatrně vyzkoumala, jestli Jindřich nespočívá ve své pracovně, a když zjistila, že ne, rychlostí blesku vylétla z místnosti a ukryla se ve svém pokoji. Nechtěla, aby jí takhle neupravenou, rozcuchanou a naprosto vyvedenou z míry někdo viděl.  

Chvíli jenom bezhnutě stála přilepená ke dveřím, protože musela rozdýchat skutečnost. V okamžiku se však rozběhla ke skříni a pokusila se navléct do prvních šatů, které ji přišli pod ruku. Jejím jediným úmyslem bylo najít Píšťalku. Nebyla snad jediná věc, kterou by o ní zbojník nevěděl a ona nyní měla pocit, že mu musí něco vysvětlit. Když se jí konečně podařilo dostat se do šatů, vzala hřeben a několikrát si pročísla vlasy, aby nevypadala jako úplné strašidlo, a pak už vylétla z pokoje. 

Trvalo nejméně patnáct minut, než toho mizeru našla. Celou dobu ho proklínala a nechápala, jak to, že někde nesedí na místě a nečeká na ní. Nakonec ho objevila, jak hraje s Daliborem, Jankem, Jaroslavem a dalšími Jindřichovými muži karty. Přišla k němu celá rozlícená, rázně ho chytla za ruku a prudce ho vytáhla do stoje.

"Co blbneš, vždyť vyhrávám!" začal se rozčilovat, ale ona na jeho slova nebrala žádný ohled a táhla ho dál ke svému pokoji. "Můžeš mi říct, co blázníš?" naléhal dál. "Prosím tě, stalo se něco?" Nic neříkala a jen ho postrčila do své komnaty, nato za sebou zabouchla dveře.

"Krásko, můžeš mi konečně říct, co se děje?" začal Píšťalka dřív, než stihla něco říct. "Vypadáš jako kdybys spolkla žábu," podotkl, když Eliška dál mlčela. "Eli, prosím tě, co se stalo? Začínáš mě děsit."

"Píšťalko, já-," odmlčela se. "Já jsem se asi zamilovala."

Okamžik se na ní jen díval a vzápětí se rozesmál na celé kolo. 

Chvíli na něj jen užasle hleděla. "Ty idiote, můžeš mi říct, čemu se řehtáš!" 

"Copak si myslíš, že to nevím?"

"Cože?!" vykřikla naprosto ohromeně.

Díval se na ní, jako by se úplně zbláznila. "Prosím tě, vždyť z tebe úplně září. Svítíš jako sluníčko, tváříš se naprosto zaláskovaně a chodíš s hlavou v oblacích! Jen blázen by si toho nevšiml."

Zaraženě ho pozorovala a přemýšlela, jestli by to co řekl, mohla být pravda. Píšťalka se mezitím uvelebil do jedné z lenošek a rukou jí naznačil, aby přistoupila. Když tak učinila, přitáhl si ji do klína a bratrsky políbil na čelo. "Mám z tebe radost, maličká. Vážně. A jsem na tebe neskutečně pyšný."

"Pyšný?" zopakovala po něm překvapeně. "Proč?"

"Protože jsi nás vytáhla z té díry, ve které jsme žili."

Zaraženě vzhlédla. "Copak ty jsi les neměl rád?"

"Les jsem miloval, ale nenáviděl jsem ten pocit zodpovědnosti, který na mě doléhal celou dobu."

Nechápavě na něj hleděla.

"Dokud jsem loupil jenom s Daliborem," pokračoval Píšťalka, "dalo se to snést. Jenže když se k nám tenkrát přidal Pírko, bylo mu čtrnáct. Když ses k nám přidala ty, bylo ti šestnáct. Dali už byl dospělý, ale vy jste byli ještě téměř děti. A už jste riskovali své životy. Kdyby se vám něco stalo, byla by to moje vina."

Sevřelo se jí srdce nad jeho slovy. Schoulila se mu do náruče a pevně ho objala. Vždycky věděla, že se Píšťalka přespříliš staví do role ochránce, ale nikdy jí nenapadlo, že to bere až tak moc vážně. Chtěla něco říct, vyvrátit jeho slova, ale Píšťalka znovu promluvil.

"Bolelo tě to?" zeptal se.

Překvapeně na něj pohlédla. "Co?"

"Když jste se s Jindřichem milovali."

Vytřeštila oči a odskočila od něj, jako by se najednou dotkla hořící peci. "Ty ničemo," řekla nevěřícně, "jak tohle víš?"

Spokojeně se usmál a založil si ruce na hrudi. "Mám tě přečtenou, ani nevíš jak. A navíc jsi mi to v podstatě řekla." Dobře poznal, že se na něj Eliška chystá vrhnout, a tak vyskočil na nohy a šikovně jí chytil za ruce, aby se s ním nemohla porvat. "Jestli jsi po mně chtěla radu, jak svést muže, tak jsi na špatné adrese. Budeš se muset obrátit na někoho jiného," ušklíbl se. Záhy pustil její ruce, ale vylétl z místnosti dřív, než se na něj stihla vrhnout.

"Ty zbabělče!" vykřikla a rozběhla se za ním, protože měla sto chutí dát mu jednu přes tu jeho nevymáchanou papulu. Neudělala však ještě ani pět kroků a náhle narazila do osoby, která šla proti ní. 

"Pardon," pípla a vzhlédla k muži, do kterého se jí podařilo vrazit. Vzápětí zjistila, že se nad ní jako obr tyčí Vítek. Nevěděla, jestli se má začít smát nebo plakat. Nechápala, jak je možné, že se ten chlap objeví vždycky, když se cítí naprosto rozhozená nebo vyvedená z míry. "Dobré ráno, pane," opravila se rychle.

Vítkovo obočí okamžitě vystřelilo do nesouhlasného výrazu. "Pane?" zopakoval po ní naprosto zhrozeně, skoro jako by ho nazvala nejhloupějším oslem světa. "Já vím, že jsem ještě nebyli oficiálně seznámeni, ale -. No nic, udělám to sám, když se k tomu ten trouba ještě nedostal." Hluboce se před ní uklonil a potom lehce políbil její ručku. "Vítek IV. z Rožmberka, váš urozený švagr, má paní."

Elišce cukly koutky do úsměvu. Napodobila ho a udělala před ním pukrle. "Eliška z Dobrušky - vlastně z Rožmberka," opravila se. "Vaše urozená švagrová."

Vítek se usmál. "Jakou je mi ctí mít za příbuznou takovou krásnou vílu."

Jen nevěřícně vydechla. "Vy jste takový kašpar," konstatovala.

 "Nechtěla jste říct spíš kazišuk? Protože jenom já mám tu schopnost vyrušit vás s Jindřichem při takové milostné scénce dvakrát během dvaceti hodin."

Nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. "Ano, máte pravdu," přiznala nakonec. "Jste hrozný kazišuk," usmála se. "A kde vůbec Jindřich je?" zeptala se, i když to tak úplně neměla v úmyslu. 

"Řeší jeden choulostivý případ tykající se vašeho tupoučkého bratrance. Proč? Chcete ho zavolat? Jindro!"

"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne!"

"Jindro! Jindro! HLUCHOŇI! JINDRIŘCHU, KDE JSI TY OSLE?"

Jindřich záhy vykoukl z jedněch dveří. "Můžeš mi říct, proč tak řveš, pitomče!" začal se rozčilovat, ale když uviděl Elišku, jeho výraz zjihl. 

"Já že jsem pitomec?!" vykřikl Vítek. "Já nejsem ten, co se nevěnuje své krásné manželce! Radši si jí dobře hlídej, kamaráde. Aby ti jí třeba někdo neukradnul," řekl a zazubil na Elišku, která si ještě nebyla jistá, jestli bude vraždit nebo skákat z okna.

Potom zmizel a nechal je o samotě.