Srdce odvahy

14.

Uhodila se do hlavy a nakrátko ztratila vědomí. Když znovu otevřela oči, byli už v obležení Jindřichových mužů. Hlavu měla jako střep a každý pohyb jí přišel nesnesitelně náročný, přesto se pokusila vstát a zmizet.

Ihned se jí zmocnily čísi silné paže. Vytřeštila oči a celá ztuhla, když si uvědomila, že se dívá do tváře svého manžela. Rysy v jeho výrazu byly napjaté, hnědé oči ztmavly vražednou zlostí, která se v nich zračila, jeho zuby byly nepříčetným hněvem zatnuté. Byl tak rozzlobený, až měla pocit, že za chvíli bude schopen vraždit očima.

Bolestně jí sevřel loket. Chvíli jí propaloval nenávistným pohledem a potom jí odhodil dozadu, kde se jí zmocnil Janek, který jí nemilosrdně zkroutil ruce za záda.

Přestože jí nesnesitelně bušilo ve spáncích, podařilo se jí zaostřit. Rozhlédla se kolem sebe. Dalibor nehybně ležel na zemi a ze spánku mu vytékal pramínek karmínové krve. Píšťalka a Pírko ze všech sil bojovali se svými dýkami proti rožmberským vojákům. A přestože byli zkušení a zruční, Eliška věděla, že proti tak velké přesile nemají šanci.

Náhle se všechno odehrálo moc rychle. Jeden z vojáků vyrazil Pírkovi dýku z ruky a další dva muži se ho ihned nemilosrdně zmocnili. Proti Píšťalkovi stál samotný Jindřich a s naprosto vražedným výrazem bojoval. Píšťalka statečně vzdoroval a Elišce došlo, že nepřestane, dokud ho Jindřich nezabije.

Polila ji vlna ledového potu. „Ne!" slyšela se vykřiknout. Z posledních sil se Jankovi vykroutila a vběhla mezi zápasící muže. Oba okamžitě ustali ve smrtícím boji.

Eliška zoufale zachytila Píšťalkovu dýku. Překvapení, které se zračilo v jeho tváři, záhy vystřídal výraz pochopení a nepatrně přikývl. Nechal dívku, aby mu vytrhla dýku z dlaně a hodila ji Jindřichovi k nohám.

Jindřich se k nebohé Elišce okamžitě rozešel a chytil ji za nadloktí tak surově, až zkroutila tvář do bolestné grimasy.

„Ne!" zařval Píšťalka a chtěl se po Jindřichovi vrhnout. Několik vojáků se ho ale ihned zmocnilo. Přestože se pral jako lev, nebyl schopen se ke své chráněnce dostat. Jindřich, který jako by si Píšťalkových protestů vůbec nevšiml, vláčel Elišku nemilosrdně pryč. 

„Koukej jí pustit, ty bastarde!" ozývalo se za nimi. „Jestli jí ublížíš, tak tě zabiju! Přísahám, že tě zabiju! Říkám ti, pust jí!"

Eliška se stěží držela na nohou. Ale ani šílená bolest celého těla a nesnesitelné bušení ve spáncích se nemohly rovnat strachu, který jí svíral žaludek. Teď mě zabije, blesklo Elišce hlavou. Odvede mě dál do lesa a tam mě zabije.

Jindřich držel Elišku za nadloktí tak surově, až si myslela, že jí zlomí ruku. I přes její občasné bolestné steny jí vláčel nemilosrdně dál. Náhle jí vzal za obě ramena a přirazil jí zády k jednomu stromu tak surově, až jí vyrazil dech.

„Co sis, k čertu, myslela!" zařval. „Že se necháš zachránit a pak si klidně pláchneš? Že vstoupíš do manželství a pak z něj utečeš? Že nebudu chtít nic nazpět? Tak to se pěkně pleteš, ty potvoro, protože já si budu do posledního dne účtovat, co jsem ti dal!"

Eliška se přerývavě nadechla. „Tak už to udělejte!" zakřičela náhle po něm. Veškerý strach a zoufalství, které cítila, se náhle vyplavilo na povrch. „Udělejte to! Tak už mě, k čertu, zabijte! Vždyť vám od začátku o nic jiného nešlo!"

V Jindřichově výrazu se na nepatrný moment mihlo překvapení. „Kdybych tě chtěl zabít," procedil skrz zuby, „tak bych to udělal už ten den, kdy jsme se potkali."

Eliška bolestně kňourla. Byla si jistá, že jí Jindřich utrhne ruku. Jindřich se zamračil a jako by si uvědomil, že dívku stále bolestně svírá ve svém železném sevření. Svýma očima se na vteřinu zastavil na jejích ramenou a pustil jí.

Eliška zavrávorala, ale udržela se na nohou. Bezděčně zavřela oči a zhluboka se nadechla. Už toho bylo příliš. Už nechtěla dál s nikým bojovat, před nikým utíkat, skrývat se a přetvařovat se. Nechtěla dál předstírat, že je silná a že všechno zvládne. Chtěla si konečně alespoň na chvíli oddychnout a uchýlit se do bezpečí. Opravdu žádá tolik?

Pomalu otevřela oči a nejistě vzhlédla. „Já jsem nechtěla," zašeptala.

„K čertu, holka!" ulevil si Jindřich. „Samozřejmě, že jsi chtěla! Chceš mi snad říct, že jsi nešla z vlastní vůle? Že tě ti muži unesli?"

Eliška sklopila pohled a zavrtěla hlavou. „Já jsem myslela, že to manželství bude jen tak naoko. Že si zase půjdeme každý vlastní cestou," špitla.

„Tak příště už laskavě nemysli!" zakřičel na ni. Jeho výraz naznačoval, že se musí hodně přemáhat, aby ji na místě neuškrtil.

Dívka bezděčně fňukla a přikrčila se, jako by jí to před jeho hněvem mohlo ochránit. Jindřich na ní stále shlížel s neskrývanou zlostí a jenom jeho hrudník, který se začal pravidelně vzdouvat, prozrazoval, že se snaží uklidnit.

Náhle k ní vztáhl ruku. Vytřeštila oči a dala před sebe obranně ruce, jako by nevěděla, že jí to před ním nemůže uchránit. 

Chytil jí za nadloktí a znovu se s ní rozešel. 

"Kam jdeme?" vykřikla vystrašeně. 

"Zpátky," zavrčel. 

Eliška se ze všech sil pokoušel neklopýtnout. "Co bude s těmi muži?" dožadovala se dál, přestože věděla že nemá právo mluvit. Jenže strach o své nejbližší jí donutil mluvit. 

Všimla si, jak se Jindřich jízlivě ušklíbl. "Nemělo by tě spíš zajímat, co bude s tebou?"

 "Co s nimi bude?" zašeptala.

"Předám je tvému bratranci. Má na ně nárok."

Eliška měla pocit, jako by jí někdo kopnul do žaludku. Klopýtla a svalila se na kolena. Najednou jí připadalo, že se nemůže nadechnout. S vytřeštěnýma očima plnýma smrtelného zděšení pohlédla na Jindřicha.  "Prosím," zašeptala roztřeseným hlasem, "nedělejte to." 

"K čertu!" vykřikl Jindřich a vytáhl ji zpět do stoje. "Ať začnou padat hvězdy, jestli se z tebe nezblázním," zaklel. 

O několik desítek metrů dál jí vysadil na svého koně a sám si vyskočil za ní. A pak už se - bez jediného slova - vydal zpět.