Srdce odvahy

18.

Vytřeštila oči a na okamžik zadržela dech. Tohle nemohla být pravda! Jak by mohl?  Vzápětí začala zrychleně dýchat, sevřel se jí žaludek, zběsile se jí rozklepala kolena. Strach jako by ji úplně ochromil, přesto se dokázala pomalu otočit.

Jan stál jen několik metrů před ní a líně se usmíval. Byl úplně stejný, jako když ho viděla naposled. I když vlastně ne. Rysy v jeho obličeji se maličko pozměnily a celkově vypadal o něco dospěleji. Kolik je mu vlastně let? Když utekla, bylo mu čerstvě devatenáct, takže teď mu musí být něco málo před jednadvacet. Na svůj věk vypadal starší. Zlatavé vlasy, které se tolik podobaly těm jejím, už neměl nakrátko střižené, jako míval vždycky, ale splývaly mu ve vlnách na čelo. V šedomodrých očích se blýskala jakási zvláštní spokojenost.

Pomalu ji přejel pohledem, jako kdyby - stejně jako ona, zjišťoval, jak moc se změnila. "Dlouho jsme se neviděli," řekl po chvíli.

"Jak ses sem dostal?" zašeptala nevěřícně.

"Dveřmi?" odpověděl, jako by to nebylo úplně jasné. 

"Co tu děláš?" zeptala se šeptem, přestože dopověď moc dobře znala. 

"Přišel jsem ti poblahopřát k sňatku," ušklíbl se a k jejímu smrtelnému zděšení se k ní vydal. 

Přestože měla hlavu naprosto zatemněnou strachem, stále měla tolik duchaplnosti, aby se pokusila utéct. Otočila se a rozutekla se chodbou. 

Trvalo asi dvě vteřiny, než jí dohnal. Chytil jí za ramena a nevšímaje si jejích protestů jí zády surově přitiskl ke stěně chodby. V jeho tváři se zračila neřízená zlost. "A to ti nikdo neřekl, že je slušnost požádat o požehnání příbuzných!" zařval na ní a nepříliš jemně s ní uhodil o zeď.

Bezděčně fňukla, když jí tělem projela bolest. Napadlo jí, co by se asi stalo, kdyby začala křičet. Jindřich nebo některý z jeho mužů musí být nedaleko a určitě by jí uslyšeli. Ale... Bála se, že by jí Jan při jakémkoliv pokusu o záchranu vrazil dýku, kterou měl nepochybně u sebe, pod žebra. 

"Přestaň se na mě takhle dívat," vykřikl, když na něj prosebně upřela své velké modré strachem vytřeštěné oči, a znovu s ní bolestně uhodil o stěnu.

Zavřela oči, ze kterých jí bezděčně začaly téct slzy, způsobené jak bolestí, tak pocitem zrady a zoufalství, které náhle pocítila. V okamžiku ale zase vzhlédla. "Jane," zašeptala prosebně, přičemž se snažila potlačit třes spodního rtu. "Prosím."

"K čertu!" vykřikl a stiskl její ramena ještě pevněji. "Přestaň to dělat ještě těžší, než to je!" 

A pak se stalo něco, v co si ani v nejzazší části mysli netroufala doufat. Ve stínu temné chodby se mihla Jindřichova tvář. V jeho výrazu se mísilo překvapení s údivem, to všechno se ale vmžiku změnilo v přímo hmatatelnou zlost. Eliška přes slzy matně viděla, jak mu oči potemněly vražedným hněvem. Trvalo asi vteřinu, než se k ní rozběhl. "TY BASTARDE!" zařval. 

Jan se překvapeně otočil, protože si Jindřichovy přítomnosti do té doby očividně nevšiml. Jindřich ho srazil ze strany na zem, čímž chtěl nejspíš Elišku osvobodit, ale Jan ji držel tak pevně, že se na zem zřítila společně s ním.

Jindřich se na Jana obkročmo posadil a pěstí ho surově uhodil do tváře. Překvapený Jan k smrti vyděšenou Elišku konečně pustil, a ta okamžitě odlezla z jeho bezprostřední vzdálenosti. Jan zlostně zaklel a vmžiku se vzpamatoval. Vrátil Jindřichovi ránu a rychle si sáhnul k pasu, kde měl v koženém vaku uloženou vyřezávanou dýku, kterou se začal po protivníkovi zručně ohánět.

Byl to nerovný boj. Jan neřízeně máchal smrtelnou zbraní, zatímco Jindřich mohl pouze uhýbat. A že Jan své výhody četně využíval. Přestože mu Jindřich zvládl uštědřit pár bolestivých ran, dýka byla účinnějším nástrojem. Jindřich bolestně zaklel, když mu čepel protivníkovy zbraně projela nadloktím, ale nepřestal se statečně prát. A přestože byl ostřílený bojovník, v boji proti tak zvýhodněnému soupeři neměl velké šance... 

Jan však zničehonic překvapeně vytřeštil oči a záhy zaúpěl bolestí. To když ho Eliščin střevíček zasáhl dobře mířenou ranou do temene hlavy. Jindřich neprodleně využil situace a vykopl Janovi dýku z ruky a okamžitě se jí mocnil. Surově ho chytil za vlasy a přitiskl mu čepel ostré zbraně ke krku.

"Jak se opovažuješ dotknout se mojí ženy!" vykřikl a hrubě ho zatahal za vlasy. 

Jan se jenom posměšně ušklíbl. V rozporu se situací se tvářil naprosto klidně. Jestli cítil strach, zlost nebo jinou emoci, nedal to na sobě znát. 

"Víš, kdo to je?" obořil se Jindřich na Elišku, která, bílá jako duch, postávala u zdi s očima vytřeštěnýma smrtelným strachem. "Tak víš, k čertu, kdo to je?!" rozkřikl se, když neodpovídala.

"M-můj bratranec," podařilo se jí zašeptat.  

Jindřich překvapeně vytřeštil oči. Viditelně zatnul zuby zlostí k sobě. "Ty mizero," procedil skrz zuby a surově škubnul Janovi za vlasy.

"Když bys dovolil, drahý švagře - anebo co jsme to teď za příbuzné - na svých vlasech si zakládám. Byl bych rád, kdyby mi jich tam pár ještě zbylo," ušklíbl se Jan.

Jindřich zlostně zaklel a znovu s ním trhl. "Zmiz odsud," zavrčel na Elišku. Dívka stále nehybně postávala u zdi a skoro to vypadalo, jako by s ní splynula. Byla téměř přilepená na stěně za sebou a v obličeji měla stejnou barvu,  jako bělostná plocha za ní.

"Říkám, zmiz odsud!" zopakoval Jindřich. "Jdi do mé pracovny. Jsou to dveře naproti těm tvým," naléhal. "HNED!" zvýšil hlas, když se dívka ani nehnula.

Eliška jako by se náhle vzpamatovala. Přerývavě se nadechla a okamžitě přinutila své roztřesené nohy, aby se daly do pohybu. S vypětím svých sil se doploužila ke dveřím Jindřichovy pracovna a vpadla do ní.

Byla naprosto otřesená. Nikdy jí nenapadlo, že by se Jan mohl odvážit tak daleko. Věřila, že proti ní nepřestal spřádat plány, ale opravdu nečekala, že si pro ní sám přijde. 

Znovu se jí splašeně roztřásla kolena. Přišel si pro ní. Opravdu stále touží po její smrti. Dokonce ani manželství jí před ním nedokáže ochránit. Přišel si pro ní. Přišel si pro ní, aby se jí mohl konečně zbavit, aby jí mohl vrazit dýku do srdce. A to všechno jenom kvůli hloupé moci nad Dobruškou a jejím územím...

Znovu se přerývavě nadechla a vytřeštila oči, když uslyšela, jak se chodbou rozléhají zvuky mohutných kroků. Bezděčně zatajila dech. Co když je to Jan? Vrací se pro ní?

Ve dveřích místnosti se objevil Jindřich. Jeho zamračený výraz jasně vypovídal o jeho náladě, která musela klesnout pod hodnotu absolutní nuly. Prošel místností, aniž na Elišce spočinul pohledem a plácl sebou na svou dubovou vyřezávanou židli. Ze svého mohutného psacího stolu vytáhl láhev zlatožluté kořalky a poctivě si z ní přihnul. "Zabiju ho," zamumlal a znovu přiložil hrdlo lahve ke svým rtům. "Přísahám, že ho zabiju."

Pak jeho zrak konečně padl na Elišku, která se stále strnule lepila k jedné z Jindřichových knihoven. "Ublížil ti?" zeptal se podivně zjihlým a snad dokonce starostlivým tónem hlasu.

Chvíli trvalo, než neznatelně zavrtěla hlavou. Jindřich zavřel oči a sklopil pohled, ale záhy zase vzhlédl. Chvíli mlčel a pak k ní pomalu natáhl ruku. "Pojď ke mně," pobídl ji. Ani se nepohnula a jen celá vyděšená zůstala nehybně stát.  Jeho upřený pohled jí ale po chvíli donutil pomalu a nejistě přistoupit. Váhavě vložila svou malou ručku do jeho dlaně a nechala se jím lehce přitáhnout.

Jindřich jí něžně přejel palcem po záprstí a pak ji opatrně uchopil a posadil si jí do klína. Nebránila se a jen mu odevzdaně položila bradu na rameno. Pomalu zvedl ruku a začal jí jemně projíždět pramínky vlasů.

"Už se tě nikdy nedotkne," zašeptal jí do ucha. "O to se postarám."