Srdce odvahy

13.

Prala se jako raněná kočka. Kopala, škrábala, házela sebou a snažila se jakkoli osvobodit z útočníkova železného sevření.

Neznámý jí ale pevně svíral a jejích pokusů o vysvobození jako by si ani nevšimnul. Držel ji jako ve svěráku a táhl ji nepříliš ladně a ohleduplně pryč. Dotáhl jí až k nedalekému uskupení čtyř nebo pěti stromů, kde se s ní schoval za jeden z nich.

Když vycítila šanci k útěku, opět se začala neřízeně prát. Útočník ji ale pohotově chytil za zápěstí a zkroutil jí ruku za zády tak silně, až se jí do očí nahrnuly slzy.

Cítila, jak přiblížil tvář k jejímu uchu. "Přestaň se prát," zašeptal důvěrně známým hlasem. "To jsem já."

Eliška sebou okamžitě přestala házet a ohromeně vytřeštila oči. To nemůže být pravda, blesklo jí hlavou. Tohle není možné. Jak by jí mohl najít?

Útočník povolil své sevření a pomalu, jako by se bál, že začne křičet, oddálil svou dlaň z jejích rtů. Měla je od pevného stisku celé nateklé a opuchlé.

Vmžiku se otočila a naprosto nevěřícně pohlédla na muže, který stál za ní. Několik vteřin jenom třeštila oči, neschopna promluvit nebo se pohnout, protože nemohla uvěřit. "Píšťalko," vydechla po chvíli a skočila nejoddanějšímu příteli do náruče.

Objal ji tak pevně, až si myslela, že jí rozdrtí hrudník, ale nepokusila se odtáhnout, protože se bála, že by mohl zmizet stejně rychle, jako se objevil. Píšťalka se odtáhl až po drahné chvíli a políbil ji bratrsky na čelo.

Vzal ji za ruce, kousek jí od sebe poodtáhl a s nedůvěřivým pohledem si prohlédl, zda je v pořádku. Zamračil se, když mu pohled padl na její tvář. Zvedl ruku a dlaní jí jemně přejel pro červené odřenině, kterou měla na líci. Druhou ruku zuřivě zaťal v pěst.

"Zabiju každého, kdo se tě jenom dotknul," zašeptal a Eliška si uvědomila, že svá slova myslí smrtelně vážně.

Jeho vražedný výraz poněkud zjihnul, když uviděl její vystrašenou tvář. "Už nikdy ti nikdo neublíží, maličká," řekl naprosto vážným, ale zároveň něžným a milujícím hlasem. "O to se postarám."

Lehce přehodil ruku přes její ramena a schoval ji tak pod svou ochranu. Potom se rychlým krokem rozešel ke svému věrnému hnědákovi, který stál, jak Eliška záhy zjistila, opodál.

Kromě Píšťalkova Vichra se pásli u stromů ještě další dva koně. Z poza jednoho vykukoval Pírko. Když uviděl Elišku, úlevně protočil očima a vydechl.

"Kde je Dalibor?" zeptal se Píšťalka úkosem.

"Tady," ozvalo se za nimi. Zpoza stromů vyšel oslovený muž, poslední člen zbojnické skupiny. Před sebou táhl zmítající se osobu, které nekompromisně držel dýku u krku. Eliška vytřeštila oči, když si uvědomila, že je to Dorotka.

„Obvykle se skláním před tvým uměním učinit se neviditelným," začal Dalibor, „ale dneska se ti to nějak nepovedlo. Tahle žába tě viděla a chtěla jít žalovat." Dorotka bezděčně fňukla, když se Daliborova dýka přiblížila k jejímu hrdlu ještě blíž.

„Neubližuj jí!" vykřikla Eliška a okamžitě dostala Dorotku z pod Daliborova sevření, za což si vysloužila překvapené pohledy všech tří mužů. „Je to přítelkyně," vykřikla Eliška. „Pomohla mi dostat se ven!"

Píšťalka černovlásku nedůvěřivě přejel pohledem. Pak k ní přistoupil a nesmlouvavě jí chytil za loket. „Jede s námi," pronesl tvrdě. „Nemůžeme si dovolit mít svědka." Než se stihla Eliška nadát, nasedl Píšťalka na Vichra a Dorotku vytáhl před sebe, čímž jasně naznačil, že se dívka stala jeho zajatkyní.

Eliška se bezděčně kousla do rtu, protože jí žaludkem projela vlna viny. Přesto přijala Daliborovu ruku a s jeho pomocí si vyskočila do sedla před něj. Zbojníci se s oběma dívkami vydali vstříc Dobrušce.

„Jak jste mě našli?" zeptala se Eliška hned, jak se rozjeli.

Píšťalka se k Elišce otočil. Ve tváři měl jakýsi zvláštní výraz, který u něj ještě nikdy neviděla. „Řekl nám to Vojtěch," pronesl Píšťalka a Eliška si ihned vzpomněla na Bočkova mladšího bratra, jehož zásluhou nejspíš zůstala naživu. „Řekl nám o Bočkovi – i o Rožmberkovi. O tom, jak k tobě byli nelítostní," zašeptal a odvrátil hlavu. Chvíli mlčel, ale pak na ni znovu pohlédl. „Odpusť, že jsem tě nedokázal ochránit."

Eliška se sevřelo srdce nad vinou, která se zračila v přítelově obličeji a bolestí, která mu byla slyšet v hlase. Nestačila ho však přesvědčit, že ho vůbec z ničeho neviní, protože znovu promluvil.

„Někdo nás sleduje," řekl náhle a okamžitě kopl koně do slabin. Eliška se chytila hřívy Daliborova Jantara, který stejně jako Vichr, zrychlil. Přestože neslyšela nic, co by naznačovalo tomu, že se jim někdo drží v patách, věřila Píšťalkovým zbojnickým schopnostem, takže věděla, že je někdo sleduje.

A naprosto přesně věděla, kdo je pronásleduje. Stačilo jenom pomyslet na manžela a sevřel se jí žaludek oprávněným strachem. Nesmí je dohnat, protože – co by udělal, kdyby je chytil?

„K čemu tě, k čertu, tak potřebuje!" vykřikl Píšťalka, který očividně došel ke stejnému závěru jako Eliška.

„Píšťalko?" špitla Eliška, která měla oči hrůzou vytřeštěné úplně dokořán.

„Co?"

„Já vím, proč nás sleduje," šeptla. Vůbec si nevšimla, že si zoufale zarývá nehty do dlaní. „Já jsem se za něj provdala."

„COŽE?!" zařval Píšťalka tak nahlas, až se Pírkův kůň vzepjal na zadních a Dorotka málem spadla z Vichra. „A TO SES ANI NEOBTĚŽOVALA ŽÁDAT O MŮJ SOUHLAS?!"

Vyděšená Eliška, která úplně zapomněla oponovat, že k sňatku jeho souhlas nepotřebovala, vytřeštila oči ještě víc, když si uvědomila, že za sebou slyší štěkot psů.

„K čertu!" zaklel Píšťalka.

Elišce v tu chvíli jí došlo, že jsou naprosto ztracení, protože věděla, že jsou psi mnohem rychlejší než koně. Polila jí vlna ledového potu.

Netrvalo dlouho než rožmberští ohaři koně dohnali. Přestože se Dalibor urputně snažil udržet Jantara v klidu, nepodařilo se mu to. Kůň se vzepjal na zadních a Eliška s Daliborem, stejně jako Píšťalka s Dorotkou, těžkopádně dopadli na tvrdou zem.

A po chvíli už se nad nimi začali objevovat koně rožmberští.