Srdce odvahy

7.

Probouzela se pomalu, jako by se probírala z hlubokého nevědomí. Barvy kolem ní se zdály být tlumené. Dokázala otevřít oči jen napůl a vnímala pouze věci ve své těsné blízkosti - prostěradlo pod sebou, polštář, rychle mizející pruh světla proudícím oknem, který zachycoval zrnka prachu ve vzduchu nad postelí.

Pohnula se a zjistila, že i nepatrný pohyb je pro ni obtížný. Uvědomila si, že jí bolí celé tělo, od hlavy k patě. Pak se jí náhle vybavil předchozí den. Vzpomínky jí rychle probudily a nelítostně roztrhly mlhu nad jejím vědomím.

Vytřeštila oči a okamžitě vystřelila do sedu. Několik prvních chvil jenom rozrušeně těkala zrakem po místnosti, protože neměla nejmenší tušení, kde se nachází.

Ležela na měkké rozlehlé posteli s pomněnkově modrým baldachýnem, který se nad ní rozprostíral jako blankytné nebe. Místnosti vévodil mohutný dubový psací stůl, který setrvával pod oknem, s čalouněným křeslem stejné barvy, jakou měla nebesa nad postelí. Vlevo se rozprostíral ohromný kamenný krb, vpravo byla veliká dřevěná skříň s paravánem a dvě polstrované lenošky. 

Byl to přepychově vybavený pokoj, nepochybně pro šlechtice. O to víc nechápala, co v něm dělá ona. Jestli jí paměť neklame, stala se zajatkyní Jindřicha z Rožmberka...

Spustila nohy z postele a pomalu, aby se jí nezamotala hlava, se zvedla na nohy. Přes všechnu opatrnost měla pocit, jako by jí do spánků někdo zabodl dva ostré nože. Zasténala a lehce si přiložila prsty k bolavějícímu místu. Bolest pomalu ustupovala. 

Záhy se však znovu dostavila, tentokrát však způsobená spíš úlekem a náhlým přívalem adrenalinu , než čímkoliv jiným - dveře pokoje se s tichým zavrzáním otevřely. Eliška se rychle rozhlédla po pokoji, aby našla něco, čím by mohla na Rožmberka zaútočit.

K jejímu překvapení se však ve dveřích neobjevil její věznitel. Na prahu dveří stála mladá dívka. Krásná, s černými ebenovými vlasy, tmavšími než hluboký bezhvězdná noc a růžovějícími tvářemi. 

Dívka poněkud nervózně popošla do místnosti. Vyslala neklidný pohled k ostražité Elišce, ale ihned sklopila pohled. "Z příkazu svého pána," zašeptala dívka, ale záhy zvedla k Elišce oči, ve kterých se zračila jakási zvláštní starost. Náhle postoupila o několik kroků dopředu. "Vážená paní, jste v pořádku?" optala se starostlivě.

"Kde to jsem?" vydechla Eliška.

"Na Opočnu," špitla dívka, "na panství Jindřicha I. z Rožmberka. Jste jeho-," odmlčela se, "vězeňkyně," zašeptala.

"A proč tedy, jako jeho vězeňkyně, nejsem v hradní kobce?" optala se Eliška lehce pochybovačným tónem.

"Nevím," sklopila dívka pohled. "Jenom plním rozkazy svého pána." Ihned vzhlédla. "Nechám vám sem přinést vanu, má paní," obrátila náhle. "Ať už jste se provinila čímkoliv, náš pán neměl právo se k vám chovat, tak jak se choval. Musíte si vyčistit rány," řekla.

Eliška byla naprosto vyvedená z míry dívčiným soucitem a milosrdenstvím. Najednou jí napadalo, jestli by se její přátelskost nedala nějak využít k útěku...

Dívka rychle odběhla ke dveřím, které otevřela. "Janku, nech sem přinést tu dřevěnou sedací vanu z kuchyně. A sežeň něco k jídlu," zavolala.

Do místnosti okamžitě vešel mladý muž. Eliška nervózně polkla, protože v světlovlasém mladíkovi ihned poznala vojáka, kterého při svém horlivém pokusu o útěk zranila a kopla do tváře. 

Mladík se nejdřív nesouhlasně podíval na černovlásku a potom postoupil s popuzeným výrazem k samotné Elišce. "Varuji tě, má paní," zašeptal naprosto ledovým tónem hlasu," že jestli jakkoliv ublížíš Dorotce, nebo využiješ její dobrotivosti, nebude s tebou mít Jindřich slitování."

Když do místnosti vešlo několik sluhů s dřevěnou vanou, ustoupil od ní. Počkal, až mladíci položí vanu doprostřed pokoje a odejdou. Potom kývl na černovlásku. "Dveře budou z venku zavřené na závoru. Až budeš odcházet, zaklepej. Před pokojem setrvává deset mužů," řekl a přitom se významně podíval na Elišku. "Kdyby se cokoliv dělo, stačí zakřičet," dopověděl. Potom se otočila a nechal dívky o samotě.

Elišku při jeho slovech nadobro opustily veškeré naděje. Deset mužů! Nikdy se jí nepovede utéct. I kdyby se jí vrátila síla, tolik vojáků se jí překonat za žádnou cenu nepodaří. A ona je ke všemu stále naprosto slabá a unavená.

Černovláska k ní přistoupila a lehce se jí dotkla. Eliška překvapeně ucukla. "Omlouvám se, má paní," kála se dívka. "Já jenom-," odmlčela se, "teplá voda vám udělá dobře."

Eliška pohlédla na vanu stojící uprostřed pokoje. Ještě se z ní kouřilo. Náhle jí napadlo, kdy naposledy si mohla dovolit něco tak přepychového, jako byla teplá koupel. Najednou zatoužila se do horké lázně ponořit a proto dovolila Dorotce, aby jí pomohla svléknout se.

Jenom v pánských spodních kalhotách a bavlněné košili se ponořila do vroucí vody. Slastně zavřela oči. Bylo to neskonale příjemné. Přestože jí okamžitě začaly pálit veškeré ranky a odřeniny, které předešlého dne utržila, užívala si okouzlující slast, kterou už více než dva roky nezažila. Dorotka se odvážila přijít blíž.  Nabídla Elišce kostku mýdla, která voněla po růžích a začala jí jemně umývat špinavé a zacuchané vlasy. 

Když voda po dlouhé době vystydla, musela Eliška s velkou lítostí vylézt. Čekala, že jí Dorotka pomůže obléci se zpět do mužských šatů, které měla na sobě, ale dívka ji náhle začala ustrojovat do bílých šatů, které přinesla z mohutné skříně.

Ustrojená Eliška se na sebe podívala do zrcadla. Přimhouřila oči a naklonila hlavu do strany, jako to dělala vždycky, když přemýšlela. Kousla se do rtu. Skoro se nepoznávala. Náhle si připadal tak jiná, tak - krásná?

Bílé šaty se světle hnědým opaskem jí přiléhavě obepínaly pas a dolů od něj se jí spouštěly k nohám jako bělostný vodopád. Lehce nadmuté rukávky, které se  nad lokty obepínaly k tělu, se uvolňovaly a tvořily tak dlouhý spuštěný rukáv. Dlouhé vlasy měla rozčesané a umyté, jako už dlouho ne. 

Jak dlouho jsem už nebyla dívkou, napadlo ji...

Z představ jí vytrhl až zvuk uvolňující se závory. Polekaně se otočila ke dveřím právě ve chvíli, kdy se otevřely. Okamžitě vytřeštila oči. Vůbec si nevšimla, že se Dorotka rychle poklonila a zmizela. Oči měla zabodnuté do postavy, která stála ve dveřích. 

Náhle začala přemítat, jestli existují horší věci, než je smrt. Protože ty jí, podle naprosto nemilosrdného pohledu jejího věznitele, právě čekají.