Srdce odvahy

28.

Jestli něco opravdu milovala, byla to jízda na koni. Milovala rychlost, adrenalin, nebezpečí. Svobodu. Věděla, že by si mohla ublížit, kdyby v takové rychlosti upadla, ale nikdy tuhle možnost nebrala v potaz. Proto i tentokrát nasadila vražedné tempo a nechala Dorotku a Jarka daleko za sebou.

Když pak usoudila, že už ujela dost daleko, zvolnila a nechala své spolujezdce, aby ji dojeli. "Teda, paní," začal Jarek jen co se zařadil po Hvězdin bok, "jestli někomu povíte, že jste mě takhle předehnala, budu naprosto zahanben," zazubil se.

"Tak já to teda nikomu nepovím," usmála se. "Možná," dodala a musela se zasmát Jarkovu rádoby ublíženému výrazu.

Mezitím už je dohnala i Dorotka. "Teda řeknu vám, s vámi už nikdy nikam nepojedu. Tohle měla být projížďka a ne závod. Vždyť ty vaše koně letěly, jak kdyby jim hořelo za zadkem," rozčilovala se. "Tohle bylo naposledy, co jsem s váma někam jela! A můžeme už zastavit? Bolí mě nohy!"
Eliška po Jarkovi hodila spiklenecký pohled a pak poslušně zastavila koně a seskočila dolů ze sedla. "To jsi měla říct dřív, že chceš odpočívat," zazubila se.

"Jak jsem vám to měla říct, když jste jeli sto padesát metrů přede mnou!" zlobila se Dorotka, která se na rozdíl od Elišky z koně svalila jako pytel brambor. "Vůbec jsem s váma neměla jezdit."

"A nebyl to náhodou tvůj nápad, že někam pojedeme," dobíral si jí Jarek.

"Opovaž se ještě jednou jenom se nadechnout v mém směru," zabručela a hodila mu otěže svého koně.

Eliška se bezděčně usmála. "Tak se přece nezlob," zazubila se. "Pojď, půjdeme si chvíli odpočinout," navrhla a i ona předala Hvězdu Jarkovi. Pak chytila Dorotku za ruku a odvedla ji k jednomu z mála stromů, které mezi širými pláněmi stály. Společně se pak posadily do příjemného stínu, který pod korunami staré lípy panoval. "Vážně se zlobíš?" zeptala se Eliška a zkřivila obličej do jako lítostivé grimasy.

Dorotčin obličej se náhle rozzářil, vděčně se na Elišku podívala. "Copak bych se na tebe mohla někdy zlobit? Vždyť jsi moje přítelkyně."

Eliška se na Dorotku překvapeně podívala. Přítelkyně. To slovo jí v hlavě rezonovali jako ozvěna. To označení jí přišlo tak zvláštní. Vždycky se nacházela pouze v přítomnosti mužů. Táta. Jan a Boček. Píšťalka a kluci. Se svými mužskými společníky provozovala především mužské aktivity. Jezdila na koni, uměla se ohánět mečem a střílet z luku. Nikdy jí nenapadlo, jak nutně nějakou kamarádku vlastně potřebuje.

Vůbec si nevšimla, že jí koutky cukají do úsměvu. Vděčně se na Dorotku zazubila a pak se pohodlně položila do trávy protkané lučními květy. "Můžu se tě na něco zeptat?" prohodila z ničeho nic.

Dorotka napodobila Eliščinu línou polohu. "Na cokoliv budeš chtít."

Ještě chvíli jen mlčela, upřeně pozorujíc modrý květ pomněnky, jejíž stonkem ustavičně protáčela mezi prsty. "Byla jsi někdy opravdu zamilovaná?" zeptala se za okamžik.

Dorotka mlčela. Upřeně pozorovala blankytnou oblohu, kterou korzovaly bělostné mraky nejrůznějších tvarů. "Myslím, že ne," odpověděla po chvíli. "Několikrát jsem byla -," odmlčela se, hledajíc správná slova, "láskou poblázněná. Ale nemyslím si, že bych muže někdy milovala, tak jak bych ho skutečně milovat měla. Nevím, jestli jsem vůbec stvořená pro to milovat muže. Nikdy bych se muži nepoddala, nikdy bych se kvůli muži nezměnila." Na chvíli se odmlčela a dál pozorovala, jak mraky uhánějí dál. "Věděla jsi," pokračovala z ničeho nic, "že se změnil pan Rožmberk? Nikdy předtím jsem ho neviděla se smát."

Eliška překvapeně trhla hlavou směrem k Dorotce. Pronesená poznámka ji nečekaně zahřála u srdce. Jindřich... Znala ho tak krátce, a přesto měla pocit, že ho miluje. Anebo ne? Co když jde také jen o pouhé pobláznění? Stále byla ze svých pocitů celá zmatená. Stačil jeden Jindřichův pohled, dotek, polibek a jí se neovladatelně rozbušilo srdce. Moc dobře si uvědomovala, jak je její manžel neobvykle citlivý, ohleduplný a něžný člověk. Ač se velmi dobře snažil schovávat svou povahu za masku necitelného bojovníka, jeho polibky a doteky ho prozrazovaly.

Z přemýšlení jí náhle vytrhl Dorotčin stěžující si hlásek. "To snad není možný ta tráva je pořád mokrá!" zaspílala. "Hrozně nerada nám ruším tohle posezeníčko, ale obávám se, že kdybys nastydla, tak by měl pan Rožmberk konečně nějaký pořádný důvod k tomu mě zabít. A vzhledem k tomu, že mně se žít docela líbí, tak se budeme muset zvednout."

Eliška pochybovačně nadzvedla obočí, ale přesto poslušně vyskočila do stoje. Jarek, který líně odpočíval opodál, rychle přiběhl a podal dívkám ohlávky jejich koní. Eliška se na něj spiklenecky zazubila. "Závod?" navrhla.

"Přísahám, že tentokrát vás porazím," souhlasil Jarek, zatímco Dorotka protáhla obličej do útrpného výrazu a velmi procítěně zaprotestovala.

Eliška bez pomoci nasedla na Hvězdu a po znamení startu pobídla klisničku do klusu. Tryskem vylítly vpřed, a i když se jim Jarek dlouho držel v patách, i jeho nakonec nechaly daleko za sebou. Dívka se spokojeně usmála. Moc dobře věděla, že mezi jejími špatnými vlastnostmi na plné čáře vítězí soutěživost, a i přestože si bylo vědoma, že to není vůbec hezké, nikdy nenechala nikoho vyhrát.

Náhle se však zamračila. Za sebou neomylně uslyšela dusot koňských kopyt. Tak Jarek ji přece jenom dohání! Pokusila se ještě zrychlit, jenomže Hvězda náhle nespolupracovala. Eliška si zničehonic uvědomila, jak je klisnička nervózní. Dívka povolila na rychlosti, ale záhy zjistila, že to nestačí. Hvězda se postavila na zadní. Ani tak výborná jezdkyně jako byla Eliška se v sedle nedokázala udržet.

"K čertu, holka, co to jako mělo být!" zamračila se, když se skutálela na zem. Ihned se pokusila zvednout. Než tak však stihla učinit na temeni její hlavy z ničeho nic přistála surová tupá rána, která jí naprosto omráčila. 

Eliška se v mdlobách okamžitě zřítila k zemi.