Srdce odvahy

5.

Seděla na koňském hřbetě a snažila se nezvolňovat tempo. Nemohla jet úplně rychle, protože měla stále svázaná zápěstí a bála se, že by při příliš rychlé jízdě mohla z koně spadnout. Zároveň se strachovala, aby jí někdo z vojáků nedohnal. 

Nevypadalo to však, že by se jí někdo snažil dopadnout. Věděla, že se za ní pravděpodobně žene celý houf vojáků, ale nikoho za sebou neviděla, ani neslyšela.

Po nějaké době si konečně začala připouštět, že to zvládla. Přežila. Dokázala přemoct mnohem silnějšího muže a utekla několika vojákům. Když o tom takhle přemýšlela, zdálo se to být nemožné. 

Náhle si uvědomila, že nemá nejmenší tušení, kde je. Lesy okolo Dobrušky znala jako své vlastní boty, ale tahle místa nepoznávala. Musela se dostat hodně daleko od domova. Nezbývalo jí nic jiného, než jet stále rovně. Dříve nebo později musí narazit na nějaký záchytný bod. 

A ani to netrvalo tak dlouho. Po několika minutách narazila na lesní cestu. Na okamžik se zastavila, aby si mohl kůň trochu odpočinout. Zavřela oči a snažila se představit si, kde asi tak může být. Snažila si vybavit si místo, na kterém ji vojáci chytili a směr, kterým potom jeli. 

O krátkém rozvažování se rozhodla vydat se vpravo. Teď si víc než kdy předtím uvědomovala, že se jí provaz na zápěstích zařezává bolestně do kůže, ale nemohla s tím nic dělat. Terén byl však o něco přívětivější, takže jí nedělalo takové potíže udržet se v sedle.

Konečně se trochu uvolnila. Malinko zvolnila tempo, aby koně neuhnala, a zavřela oči, protože cítila, že se jí začíná motat hlava. Po chvíli však uslyšela dusot koňských kopyt.

Zamračila se a otevřela oči. Zatraceně. Proč jenom zpomalovala? Opět kopla koně do slabin a přinutila ho zrychlit. Začala se znovu bát. Krev jí bušila ve spáncích a hlavou jí vířily hrůzu nahánějící otázky. 

Ale co když se za ní neřítí muži, které se pokusila přepadnout? Cesta, po které jela, vypadala poměrně užívaná.  Klidně za ní může pádit úplně cizí jezdec.

Lehce natočila hlavu, aby mohla jezdce alespoň letmo zahlédnout. Livrej mužů, kterým utekla byla výrazně červená, takže by mohla poznat, jestli-

Prásk!

Větev jednoho rozvětveného stromu jí uhodila přímo do tváře a vyrazila jí dech. Se svázanýma rukama neměla šanci se v sedle udržet. Tlumeně vykřikla, když její tělo dopadlo na tvrdou kamenitou zem.

Zavřela oči. Ze rtů jí unikl tichý sten. Bolelo ji celé tělo, byla si jistá, že má všechny kosti v těle zlámané. Věděla, že se k ní blíží jezdci na koních. Slyšela, jak se dusot kopyt přibližuje, ale nebyla schopná se pohnout. 

"Hloupá holka," ozvalo se náhle, "tohle nemohla přežít, pane."

"Spíš škoda toho koně, co jí utekl."

"Ten byl beztak kradený."

Všechny hlasy vnímala jako zdálky. Pomalu začala ztrácet vědomí. 

Cítila, jak ji někdo otáčí na záda. Slabě zasténala, protože jí bolest projela celým tělem. Před očima se jí objevil obličej muže. Náhle byla zase zcela při smyslech. Vytřeštila oči.

Toho muže moc dobře znala. Každý kousek, každý rys jeho tváře měla vrytý do paměti. Jeho snědé vlasy a hnědé oči. A především jeho zradu...

"Bočku," pokusila se vyslovit jeho jméno, ale místo toho jenom znovu bolestně zasténala.

Chvíli na ni jenom nevěřícně zíral. Potom protáhl svou ruku pod jejími zády a pomohl jí dostat se na nohy. Měla je však tak rozklepané, že jí musel lehce přidržovat, aby se znovu nezhroutila k zemi.

Stále na sobě cítila jeho pronikavý pohled. "Eliško," oslovil ji náhle. Jeho hlas zněl děsivě a hrůzostrašně a zároveň naprosto něžně. Bezděčně zavřela oči, když jí jemně přejel klouby prstů po tváři. "Ty opravdu žiješ, maličká."

Otevřela oči a zatnula dlaně v pěst. Ano, dřív byla maličká, jeho maličká. Už od dětství to byl bratrancův nejlepší přítel. A ona ho nadevše obdivovala. Nejdřív ji jenom přátelsky škádlil a dělal si z ní legraci. Potom ji poprvé políbil. Nikdy nezapomene, jak ji tajně dovedl do stájí a lehce spojil jejich rty. Kvůli němu poznala, co je to zamilovanost.      

I jejich otec o jejich mladickém vztahu věděl a nebyl proti. Vždycky se smál jejich nedospělé lásce. Ale potom zemřel. A Boček jí okamžitě zapřel pro pár zlaťáků. 

"Pusť mě!" vykřikla najednou, protože už nemohla vydržet jeho dotek. 

Jedovatě se usmál. "Ani náhodou, maličká," odvětil a nepřestával ji jemně hladit po tváři. "Nemáš ani ponětí, kolik za tebe Jan přislíbil peněz. Budeš muset jet se mnou," řekl a rozešel se i s ní ke svému koni. 

"Bočku!" vykřikla zoufale.

Zastavil se a znovu na ni pohlédl.

"Prosím," zašeptala. "Prosím, měj se mnou slitování. Copak jsi úplně zapomněl?"

"Slitování?" zopakoval po ní naprosto necitelným tónem hlasu. Jako by to slovo vůbec neznal. "Promiň," zašeptal. "Musím."

Nestihla už říct ani slovo, protože jí Boček chytil kolem pasu a jako pytel brambor si ji přehodil přes svého koně. Sám nasedl za ni. 

Potom cítila, jak se k ní sklonil. "Neboj se, maličká," zašeptal, "zařídím, aby tvoje smrt nebyla bolestivá."

Potom kopl svého koně do slabin.

A i s Eliškou se rozjel pryč.