Srdce odvahy

17.

Jindřich se rychle vzpamatoval a nemotorně se z dívky skulil pryč. 

Eliška se chvíli naprosto ohromeně a zároveň rozpačitě dívala před sebe, ale po chvíli napodobila Jindřicha a neohrabaně se vyhrabala do sedu.

Nastalo mezi nimi zvláštní tíživé ticho, které přerušovalo pouze štěbetání ptáků v nedalekém remízku. Jindřich promluvil až po drahné chvíli. "Tak přiznáváš, že jsi prohrála?" zeptal se.

Eliška se zamračila a nesouhlasně se na Jindřicha podívala. Nikdy nechtěla přiznávat neúspěch nebo porážku, jenže většinou to nebylo zapotřebí, protože moc často - nebo vlastně skoro nikdy, neprohrávala. Ale tentokrát se jí vyhrát opravdu nepovedlo. Nakonec tedy smířlivě přikývla, přestože to jejímu vysokému sebevědomí dělalo opravdové problémy. 

Jindřich se pobaveně usmál. Jeho úsměv se ale vůbec nepodobal tomu jízlivému a posměšnému, který u něj vídala předtím. Vlastě mu moc slušelo, když se takhle usmíval. Jeho tvrdé rysy zjihly, když mu koutky cukaly do úsměvu, a dokonce se mu u pravého koutku vytvořil malý důlek. Eliška si uvědomila, že ho celou dobu bezděčně pozoruje, a tak rychle sklopila oči. 

Přestože se na něj přímo nedívala, cítila, jak se pohodlně uvelebil do trávy. "Nechceš se mě náhodou na něco zeptat?" pronesl náhle.

Eliška moc dobře věděla na co naráží. Nemusela se ptát, aby věděla, že mluví o jejích zbojnických kamarádech, které zatím nepředal Janovi, jak původně zamýšlel. "Co s nimi bude?" zašeptala tichým prosebným hlasem, aniž musela otázku blíže upřesnit, protože oba moc dobře věděli, o kom je řeč.

Jindřich mlčel a Elišce došlo, jak rychle se atmosféra okamžiku dokázala změnit. Znovu si připomněla, v jaké je situaci. Je Jindřichovou vězeňkyní a on má nad ní i nad jejími nejbližšími plnou moc.

"Miluješ ho?" zeptal se náhle.

Dívka překvapeně vzhlédla a párkrát zmateně zamrkala. "Prosím?"

"Ptám se, jestli ho miluješ," zopakoval svou otázku. Tvářil se naprosto klidně, ale pulzující žilka na jeho krku prozradila, že se jen silou vůle snaží mluvit - a chovat, chladnokrevně.

Eliška pochopila, že má na mysli Píšťalku. Chvíli jenom nejistě mlčela, ale potom nesměle přikývla. 

Jindřich zlostně zatnul zuby a rysy v jeho tváři, jako by zkameněly. Všimla si, jak bezděčně zatnul dlaň v pěst.

"Máte sourozence?" zeptala se náhle.

Jindřichův rozezlený výraz se v okamžiku změnil na překvapený. Viditelně vyveden z míry její otázkou němě přikývl na souhlas.  

"Pak jistě víte," pokračovala Eliška, "že můžete člověka milovat, cítit povinnost chránit ho, bojovat pro něj, obětovat se pro něj, zemřít pro něj - a přece to není láska, jakou jste myslel."

Zlost se z jeho výrazu rázem vytratila a zůstalo tam jen jakési zvláštní zamyšlení. "Máš pravdu," přikývl po chvíli. "Omlouvám se."

Eliška překvapením lehce pootevřela pusu. Bylo to poprvé, co se jí Jindřich za něco omluvil. Vlastně si předtím ani nebyla jistá, jestli je něčeho takového vůbec schopen. Zaplavilo ji jakési zvláštní uspokojení, přesto před jeho pohledem uhnula. 

Náhle se jí rozzářily oči, protože její zrak padl na keříček bílých květin, rostoucích opodál. "Podívejte, pane, kopretiny!" vykřikla. Jako blesk vyskočila na nohy a rozutekla se k trsu bělostných květů, které už tak dlouho neměla příležitost trhat. Vzpomněla si, jak je pravidelně sbírala a dávala je do tatínkovy pracovny a do společné jídelny.

Jindřich zůstal naprosto ohromeně na místě, dívaje se zamyšleně na svou manželku. Nemohl pochopit, jak se ta průbojná zlodějka, kterou potkal asi před dvěma týdny mohla proměnit v takovou krásnou vílu, s úsměvem šťastně pobíhající po rozkvetlé louce, dávajíc si bělostné květy kopretin za ucho a do vlasů. Náhle se ho zmocnila jakási zvláštní spalující touha. Touha dotknout se její tváře, pohladit jí po jemných zlatavých vlasech a - políbit jí? 

Přestal jí pozorovat až ve chvíli, kdy ticho a klid letního slunečného dne prořízl zvuk halasného hromu. Eliška si toho nepochybně všimla stejně jako on, protože přestala dovádět a překvapeně vzhlédla. Jindřich se rychle zvedl do stoje a písknutím přivolal svého Bleska a Hvězdu, kteří se celou dobu pásli opodál. Přestože to nevypadalo, že by bouřka měla v nejbližší době přijít, nechtěl nic riskovat. 

"Budeme se muset vrátit," řekl Elišce jako by to nebylo úplně jasné.

"Jistě, pane," přisvědčila a natáhla se po Hvězdiných otěžích. 

Jindřich je ale nepustil z ruky a jen na dívku zamyšleně hleděl. "Eliško," oslovil ji, přičemž se snažil pomíjet, jak lehce její jméno vyplynulo z jeho úst. "Prosím, neříkej mi pane. A přestaň mi vykat."

Užasle se na něj podívala. Lehce otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale nic jí nenapadlo, a tak pouze mírně kývla. Přijala otěže svého koně a opět Jindřicha nechala, aby jí pomohl do sedla. 

Přestože nezávodili, cesta zpět příjemně utekla. Pomalu ale začínala být zima a těsně potom, co dojeli do stájí, se spustila poctivá letní bouřka. 

Jindřich pomohl Elišce z koně, přestože ona to sama zvládla už v deseti letech, a předal Hvězdu podkonímu, který do stáje ihned přispěchal. Jeho pohled znovu zavadil o Elišku. Až teď mu došlo, že musí v letních bělostných šatech s krátkými rukávy mrznout. Hned si sundal svůj kabát a lehce ho přes ní přehodil. Plaše se na něj usmála a vděčně se do svršku zabalila.

"Zvládneš najít cestu do svého pokoje?" zeptal se jí náhle. "Musím s podkoním ještě něco vyřešit," řekl popravdě.

Eliška lehce kývla hlavou. Otočila se k odchodu, ale po pár krocích se na něj znovu obrátila. "Děkuji vám, pane," usmála se a než stihl cokoliv dodat, ztratila se mu za dveřmi stáje.

Pomalu kráčela cestou nazpátek, sama překvapena, že v komplexu chodeb nikde nezabloudila. Prošla jednu dlouhou chodbu, vyšla po točitých schodech a vydala se rovně. Pojednou si uvědomila, že se plaše usmívá. Cítila se zvláštně. Tak nezvykle jí hřálo u srdce, byla zamyšlená, spokojená - šťastná? 

Z myšlenek jí náhle vytrhnul jakýsi zvuk. Tichounký, takový, jaký se ozývá, když se někdo potichu plíží. Překvapeně se otočila do prázdné chodby. Nikde nikdo. Nedůvěřivě se rozhlédla. Pochybovala, že by si po dvou letech strávených zbojnickým životem mohla zvuky prostě jen představovat. Chodba byla ale opravdu prázdná.    

Znepokojeně se otočila a rychle vykročila ke svému pokoji. Zvuky se ale ozvaly znovu. Cítila, jak se podlaha pod kobercem lehce chvěje. Naskočila jí husí kůže, polila ji vlna ledového potu. Byla si jistá, že není sama. Než se však stihla znovu otočit, oslovil jí mužský hlas. Hlas, který doufala, že už nikdy v životě neuslyší. 

"Zdravím tě, sestřenko."