Srdce odvahy

8.

Eliška vyděšeně polkla, když se do ní Rožmberkovy oči zabodly jako dvě ostré dýky. Přesto se urputně přesvědčovala, že bude odvážná a nenechá se zastrašit. Nebude prosit o milost, kterou by stejně nedostala. 

Jindřich vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. Pak se vydal k ní. Přestože jí celým tělem projela vlna strachu, nedala to najevo a neustoupila. I když jí polil studený pot, zvládla udržet kamennou tvář a hrdě zvedla hlavu.

"Tak jste se probrala, Eliško z Dobrušky," oslovil jí tónem, kterým dával jasně najevo, že ani trochu nevěří tomu, že právě ona je ztracená paní z Dobrušky.

Pouze na něj nenávistně pohlédla a vystrčila bradu ještě výš, aby mu ukázala, že jí nikdy nebude schopen zbavit jejího sebevědomí a hrdosti. Tvářila se naprosto přezíravě, když jí Rožmberk přejel zkoumavým pohledem od hlavy až k patě.

Je nádherná, blesklo mu hlavou. I když byla převléknutá za muže, nemohla zapřít svůj půvab. Ale teď se její krása ještě umocnila. Světlé vlasy, které by barvou i leskem mohly připomínat samotné slunce, se jí po zádech rozprostíraly jako zlatavý vodopád. Šaty jí přiléhavě obepínaly pas a upozorňovaly tak na její štíhlost, bílá barva jejího oděvu, jako by přesvědčovala o její nevinnosti.

A její oči...Její modravé oči připomínající barvu blankytného nebe se na něj upíraly s nezměrnou dávkou hrdosti a odporu. Její růžovějící tváře, plné lehce pootevřené rty, malý nosík, to všechno jí přidávalo na půvabu a vznešenosti. 

Popošel ještě blíž. Přestože Elišku sžíral strach, neustoupila ani o píď a stále propalovala Rožmberka svým pohledem.  Zvedl ruku k jejímu obličeji a chytil její bradu mezi palec a ukazováček, aby si lépe mohl prohlédnout její tvář. Okamžitě se mu vytrhla. Pohled, který k němu vyslala byl ještě nenávistnější a nepřátelštější.

Jenom se ušklíbl a odstoupil. "Tak mě přesvědč, děvče. Proč mám věřit, že to ty jsi paní z Dobrušky?"

Zaťala zlostí zuby k sobě. Přestože byl o hlavu vyšší a nepochybně jednou tak silnější než ona, přistoupila o krok k němu, jako by ho to mohlo zastrašit. "Proč bych se vám měla zpovídat?" ucedila jízlivě. 

"Protože chceš nepochybně žít, ty malá zlodějko," řekl tichým a naprosto nemilosrdným tónem hlasu, který působil snad ještě hrůzostrašněji, než kdyby ona slova zakřičel.

"Zlodějko?" zopakovala po něm. "Nemáte právo mě nazývat zlodějkou!" vykřikla nedbajíc na jeho rozzuřený výraz. "Nic jsem vám neukradla! Ale vy mě ano! Odcizil jste mi svobodu, přestože jste k tomu neměl právo! To vy jste zloděj. A předpokládám, že kdybych byla muž, už dávno bych byla mrtvá! Vrahu, bastarde, samozřejmě, že byste bez váhání zabil-"

Tentokrát už zašla moc daleko. Jindřich při jejích posledních slovech vyrazil rozzuřeně k ní. Zmlkla, vytřeštila oči a zalapala po dechu. Začala ustupovat dozadu, ale jenom se tím dopustila chyby, protože narazila zády na pevnou zeď.

Jindřich nelítostně došel k ní, chytil jí za vlasy, a ještě více ji přimáčkl k tvrdé stěně. Když s ním začala bojovat, chytil její zápěstí a přišpendlil jí je svými dlaněmi na zeď vedle její hlavy. "Teď mě dobře poslouchej," zašeptal a přiblížil se k ní ještě víc. "Nevnímám vůbec žádné rozdíly mezi ženou a mužem! Takže jestli si myslíš, že jsem tě nechal naživu jenom proto, že jsi dívka, tak jsi na omylu! A jestli budeš ještě chvíli mluvit, nebudu na nic čekat a zabiju tě teď hned!" zařval. 

Z ničeho nic se z pořádným prásknutím otevřely dveře. Jindřich se rozzlobeně otočil a rozčileně pohlédl na světlovlasého mladíka, který stál na prahu.

"Teď ne, Janku!" zařval.

"Ano, teď!" vykřikl Janek a vešel do místnosti. Nervózně zalétl očkem k Elišce, kterou Jindřich stále přidržoval svým tělem u stěny. "Myslím, že jestli jí budeš ještě chvíli takhle svírat, udusíš jí. A ty jí potřebuješ živou, Jindro. Před branami máme posla Jana z Dobrušky, který si tu dívku žádá na zpět."

"COŽE!" zakřičel Jindřich a konečně Elišku pustil, aby se mohl otočit k Jankovi.

"Vede je ten chlápek, kterému jsi jí ukradl. Žádá ji ve jménu Jana z Dobrušky zpět. A má k tomu důvody. Máš povinnost mu vrátit dopadeného zločince, Jindro."

Jindřich vztekle zavrčel a zlostně kopl do židle, která stála opodál. Pak se znovu otočil k Jankovi. "Pokus se je nějak pozdržet. Pozvi je dovnitř a nabídni jim naše víno, něco si vymysli, ale chvíli je zdrž, prosím."

Když Janek odešel, Jindřich se otočil a chtěl se vydat zpět k Elišce. Náhle se však zarazil. Spatřil v její tváři něco, co by přísahal, že v ní nikdy nespatří - strach. Své modré oči měla hrůzou vytřeštěné, takže vypadaly skoro jednou tak velké, ústa měla lehce pootevřená a zrychleně dýchala. Tvář jí zbledla, takže byla v obličeji skoro stejně bílá jako její sněhově bělostný šat. 

Náhle se  k němu rozběhla. Rychle se připravil na to ji chytit, protože předpokládal, že se na něj opět vrhne a začne neřízeně bojovat. Jenže ona místo toho poklekla k jeho nohám a jemně uchopila jeho dlaně.

"Prosím," řekla tichým hláskem plným zoufalství, "nevydávejte mě mu! On mě zabije!"

Jindřich prudce vytrhl své dlaně z těch jejích. "A jaký v tom bude rozdíl, jestli tě zabije on nebo já? Jsem přece vrah, zloděj, bastard."

"Prosím!" zašeptala zoufale. "Potrestejte mě, uvězněte mě - zabijte mě. Jenom mě nepředávejte jemu!" 

Její hlas plný nefalšované beznaděje ho donutil znovu se k ní obrátit. "Vstaň," pokynul jí a začal přecházet po místnosti a ze všech sil se snažil horlivě uvažovat. "A co mám podle tebe dělat!" vykřikl po chvíli.

Náhle se však zarazil a se zkoumavým pohledem znovu pohlédl na Elišku. Napadl ho jeden způsob, kterým by mohl dívku zachránit. Ale co všechno by musel obětovat...

Se staženým obočím a hloubavým výrazem se k ní vydal. "Děvče, přísaháš, že jsi opravdu paní z Dobrušky?"

Nepatrně přikývla. "Přísahám, pane, na smrt svých rodičů - a na svůj život, že jsem paní z Dobrušky, jediná dcera Vítka II. z Dobrušky a Markéty Žamberské."

Stále na ni zadumaně hleděl. "Jsi tedy právoplatný dědic Dobrušky."

Znovu přikývla.

Ještě chvíli přemýšlel, než svůj návrh vyslovil. "V tom případě pro tebe mám nabídku, která by tě mohla zachránit."

"Jakou nabídku?" vydechla připravená přijmout cokoli, co by jí mohlo zachránit život.

Jindřich ještě chvíli mlčel a jako by zvažoval, zda udělal správné rozhodnutí. 

"Sňatek," řekl nakonec.