Srdce odvahy

9.

"Sňatek?" zopakovala Eliška užasle. Chvíli na Jindřicha ohromeně zírala, jako by nemohla ona slova nezpracovat. "Ale já si vás přeci nemůžu vzít!" vykřikla po chvíli.

Jindřich se ušklíbl a rezignovaně rozhodil rukama. "V tom případě nemůžu udělat vůbec nic. Budeš muset odjet zpátky do Dobrušky," řekl. Potom se k Elišce otočil zády a vydal se pryč.

"Počkejte!" vykřikla Eliška a rychle ho dohnala. "Přijímám vaši nabídku, pane! Vezmu si vás."

Jindřich se k ní otočil a založil si ruce na hruď. "Ale co že tak najednou," podotknul jízlivě. "Tak ty opravdu podstoupíš to utrpení a vezmeš si mě? A víš co? Zas tak jednoduché to nebude. To já se ještě budu rozmýšlet, jestli si vezmu tebe! Proto padni k mým nohám a pokorně pros o můj souhlas."

"Mám vás požádat o ruku?" zeptala Eliška nevěřícně.

"Teď hned, nebo si to ještě rozmyslím," varoval ji.

Eliška zatnula zuby zlostí k sobě, ale přesto padla k Rožmberkovým nohám, protože si dobře uvědomovala, že by jí sňatek s tím mužem mohl zachránit. "Prosím vás, abyste si mě vzal," zašeptala.

 "Neslyším," poznamenal Jindřich.

Eliška nevěřícně vzhlédla. Jindřich na ni se spokojeným výrazem hleděl a očividně si užíval její ponížení. "Neslyším," zapakoval.

"Žádám o vaši ruku!" vykřikla a snažila se potlačit svou zlost, protože si uvědomovala, že ten člověk, který na ni tak povýšenecky hledí, ji může zachránit před smrtí.

"Měl bych říct-" začal Jindřich, ale větu nedokončil, protože se rozlétly rozlétly dveře. Na prahu pokoje stál udýchaný Janek.

"Jestli chceš něco udělat, Jindro, tak musíš hned," řekl mu hlasem, který jasně vypovídal o tom, že utíkal. "Ti chlápci si pro ní co nevidět přijdou."

Jindřich zaklel. Vytáhl Elišku do stoje, chytil jí za loket a rozešel se s ní pryč. "Musíme okamžitě sehnat otce Jaroslava," řekl Jankovi, když vláčel Elišku chodbou neznámo kam. "Ty budeš můj svědek, ale musíme ještě sehnat někoho jí."

"Svědek?" vykulil oči Janek, ale poslušně Jindřicha následoval. 

"Ano, svědek!" zavrčel Jindřich. 

Na konci chodby se vydali doleva a začali sestupovat po schodech dolů. Eliška několikrát zakopla, jak ji Rožmberk hrubě vláčel za sebou, ale pokaždé se statečně udržela na nohou. Dole se Jindřich opět chtěl vydat doleva, ale náhle mu sočila do cesty nějaká služebná.

"Co se pleteš!" vykřikl.

Eliška v dívce poznala tu krásnou černovlásku, která se jí po probuzení tak přátelsky ujala. "Pane!" vykřikla Dorotka, aby upoutala Jindřichovu pozornost. "Těm pánům z Dobrušky už došla trpělivost a začali tu dívku hledat."

Jindřich znovu zaklel a mimovolně stiskl Eliščinu ruku ještě pevněji. Eliška sevřela obličej do bolestné grimasy, ale nevydala ani hlásku. 

"Tak si musíme pospíšit," ujal se slova Janek. "Za jejího svědka může jít Dorotka. A Jindro," pohlédl nejistě na Elišku, "za chvíli jí utrhneš ruku."

Jindřich překvapeně přelétl pohledem na Elišku a když si uvědomil, že zatíná zuby bolestí k sobě, povolil svůj stisk.

"Za svědka?" zopakovala náhle překvapeně Dorotka.

"To si všichni sedíte na uších?!" rozčiloval se Jindřich.

"Proč?" zeptala se užasle Dorotka.

"Protože jsem se úplně zbláznil a chystám se zachránit tohle děvče před jejím bratrancem," zahřměl Jindřich a znovu se rozešel. 

Nikdo už nevydal ani hlásku, protože Jindřichovo rozpoložení bylo více než zřetelné. Janek s Dorotkou se na sebe rozpačitě podívali, ale potom rychle vyrazili za svým pánem a jeho budoucí nevěstou. 

***

Jindřich vztekle rozrazil dveře do kaple. Nebyl si úplně jistý, že ví, co dělá. Náhle ho napadlo, že by měl všechno odvolat. Ale její oči... Strach a smrtelné zděšení v jejích očích ho přesvědčilo, že dělá správnou věc. 

Nikdy se oženit nechtěl. A teď se rozhodl vzít si dívku, kterou potkal před dvěma dny. Je to čiré šílenství. A přesto... Proč pocítí takový nápor vzteku, když se na to děvče podívá a pomyslí, že by měla patřit jinému muži?

"Otče Jaroslave!" vykřikl náhle. 

Dveře sakristie se téměř okamžitě otevřely. Do kaple vstoupil postarší kněz oblečený do obvyklého řeholního roucha. 

"Potřebujeme oddat," vyštěkl Jindřich dřív, než stihl duchovní cokoliv říct.

"Oddat?" zopakoval kněz překvapeně.

"Ano, oddat," ohradil se Jindřich podrážděně a postrčil dopředu Elišku, která byla v obličeji stejně bledá jako sněhově bělostné stěny kaple.

"A jste si jistí?" zeptal se kněz rozpačitě. "Manželství je závazek na celý život. Je to-"

"Ano, ano, já vím, jsem si naprosto jistý," odbyl ho rozhořčeně Jindřich. "Hlavně rychle."

Otec Jaroslav se na Jindřicha zle podíval. "Přestaňte se mnou mluvit tímhle tónem," ohradil se hlasem, který jasně naznačoval, že ačkoliv je Jindřich pánem, poslední slovo bude mít on. 

Nepochybně znal Jindřicha hodně dlouho a dobře, protože Rožmberk sklopil pohled a přikývnul. "Odpusťte," řekl. 

Kněz ještě chvíli rozhněvaně hleděl na Jindřicha, ale pak se otočil k Elišce a popošel k ní. "Jsi si jistá děvče, že chceš vstoupit do manželství?" zeptal se překvapivě milým a uklidňujícím tónem.

Eliška roztřeseně vzhlédla. "Nemám jinou možnost," zašeptala.

Kněz se usmál. "Vždycky máme jinou možnost."

Eliška otevřela pusu, aby mu vysvětlila svou situaci, ale náhle se dveře kaple otřásly, jak na ně někdo ze všech sil zabušil. "Víme, že jste uvnitř!" ozvalo se. "Vydejte nám tu dívku!" .

Eliška vytřeštila oči a zbledla ještě víc, když poznala Bočkův hlas. Přišel si pro ní... Muži před kaplí náhle začali do dveří vrážet, jak se je snažili vyrazit. 

Jindřich náhle k nebohé dívce přispěchal a postrčil jí před kněze. "Jestli má žít, musíte nás oddat, otče."

Kněz neodpověděl jenom odmítavě přejížděl pohledem z Jindřicha na Elišku.

Záhy se ozvala další rána, která otřásla celou kaplí. Bylo jasné, že dveře už moc dlouho nevydrží.

"Prosím," zašeptala Eliška zoufale.

Kněz se na ní nesouhlasně zastavil očima. Bezútěšnost a zoufalství v jejích očích ho však nejspíš obměkčila. Odevzdaně vydechl a přikývl. "Snad mi to Bůh odpustí. Pojďte rychle za mnou."