Srdce odvahy

6.

Vyděšeně vyjekla, když se kůň rozjel. Musela se chytit Bočkovy nohy, aby se nezřítila na zem. Bylo obtížné se na koni udržet, když přes něj byla přehozená jako pytel brambor. A ještě k tomu měla svázaná zápěstí.

Jízda pro ni byla značně nepříjemná, protože se při každém koňském pohybu bolestivě uhodila o sedlo. Byla úplně vyčerpaná a měla pocit, že každou chvílí omdlí. Snad by to pro ni bylo dokonce milosrdnější.

Nechápala, jak se mohlo všechno zase tak strašně zvrtnout. Jen co si začala připouštět, že získala svobodu, ztratila ji. Teď však bylo všechno ještě horší. Její věznitel, kterému utekla jí nepochybně nechtěl zabít. Jinak by to už bezpochyby udělal. Zatímco teď se řítí vstříc jisté smrti. 

Zaskřípala zuby. Měla na sebe vztek. Sedlo jí opět uhodilo, když se kůň dal do klusu. Tentokrát však byla za bolest ráda, protože jí probrala z otupění. Bude bojovat. Bojovala i předtím a vyhrála. Dosud dýchá. A dokud žije, bude se o svůj život prát jako lvice. 

Jenže její úmysly nebyly úplně nadějné. Byla úplně domlácená, všechno jí bolelo a motala se jí hlava. Navíc byla úplně vyčerpaná a hrozilo, že každou chvílí ztratí vědomí. 

Náhle měla pocit, že se dupot koňských kopyt ještě zdvojnásobil. Připadalo jí, že Boček zrychlil a jede neobyčejně rychle. Anebo se mi to všechno jednom zdá? blesklo jí hlavou. Asi opravdu ztrácím vědomí.

"Zastavte!" ozvalo se náhle.

Elišku ten hlas vytrhl z omámeného nevědomí. Tak přeci jenom za nimi někdo jede. Nevypadalo to ale, že by se Boček chystal zastavit. Naopak ještě více zrychlil, takže se musela chytit pevněji, aby se z koně nezhroutila.

"Ve jménu Jindřicha z Rožmberka, zastavte!"

Boček zavrčel a znovu kopnul koně do slabin.

"Bočku, musíme zastavit," promluvil někdo z Bočkovy družiny. "Jsme na jeho půdě."

Boček znovu zlostně zaklel, ale zastavil. Bylo to tak rychlé a nečekané, že málem přelétla přes koně dopředu. Zamotala se jí hlava, když jí Boček surově stáhnul ze sedla dolů. Když jí postavil na zem, nohy se pod ní podlomily, přesto zůstala odvážně stát. 

K Bočkově skupině přijížděla jiná družina. Eliška vytřeštila oči, když v čele uviděla muže, kterému před několika hodinami ukradla koně a utekla na něm. V duchu se nad tou situací musela sarkasticky smát. Který z jejích dvou věznitelů je lepší...

"Jste na mém území, pane - z Dobrušky, jak soudím z vašeho znaku," pravil muž. 

Eliška se kousla do rtu. Tak samotný Jindřich z Rožmberka, pomyslela si nešťastně. Komu se to jen připletla od cesty...

"Nevšimli jsme si, že jsme si tolik zajeli k Opočnu, pane," procedil skrz zuby Boček.

"Samozřejmě," ušklíbl se Jindřich z Rožmberka. Jeho pohled se náhle nemilosrdně zabodnul do Elišky. "Mohu vědět, kdo je to děvče?" zeptal se náhle naprosto nemilosrdným hlasem. "Mám s ní nevyřízené účty."

Boček vykulil oči. "To je jen obyčejná zlodějka," zalhal.

Rožmberk se uštěpačně ušklíbl. 

"Lže," ozvalo se náhle potichu. Zraky všech přítomných se překvapeně stočily na muže, který krutou pravdu vyslovil. "Je to Eliška z Dobrušky." Mladý hnědooký hnědovlasý chlapec, o poznání mladší než všichni ostatní, pod pohledy ostatních sklopil zrak. Eliška chlapce poznala. Byl to Vojtěch, Bočkův mladší bratr, kterého měla vždycky moc ráda.  

"Co to plácáš za nesmysly!" vykřikl Boček a zabodl do bratra svůj vražedný pohled.

"Myslel jsem, že Eliška z Dobrušky je mrtvá," zašeptal Jindřich překvapeně nedbajíc na Bočkovo protestování.

"Také že je!" vykřikl Boček. "Zemřela před dvěma lety na zápal plic! A tohle je jenom obyčejná zlodějka!" 

"Je to Eliška z Dobrušky," zašeptal znovu Vojtěch nedbajíc na bratrův nenávistný pohled. "Boček ji chce dovézt k jejímu bratranci, aby ji mohl zabít." 

Jindřich se zamyšleně podíval zpět na nebohou dívku, která se z posledních sil držela na nohou. "Ať už je to kdokoli," začal, "zatýkám ji pro krádež."

"To nemůžete!" vybouchl Boček. "To já mám ve jménu Jana z Dobrušky příkaz k jejímu dopadení!"

Jindřich popošel o několik kroků dopředu. Najednou působil tak děsivě, že Boček ustoupil. "Ale tady jsme na mé půdě!" pronesl Rožmberk nemilosrdným hlasem, který působil naprosto hrůzostrašně. Boček přes všechen strach zatnul zuby zlostí k sobě. Pak však Elišku chytil za loket a mrštil jí k Jindřichovi.  Eliška klopýtla a neudržela se na nohou. Nepříliš ladně přistála u Rožmberkových kožených bot.  

Jindřich se pro ni sehnul a vytáhnul jí do stoje. Musel jí pevně chytit za ramena, aby se pod ní znovu nepodlomily nohy. Potom se s ní otočil a poodešel od Bočka a jeho mužů ke své skupině. 

Eliška se držela na nohou snad už jenom silou vůle. Sama se divila, že byla těch několik kroků schopna ještě ujít. Když se Rožmberk zastavil, připravila se na nejhorší. Nepochybně jí znovu donutí běžet za koněm. Byla si téměř jistá, že tentokrát už se z mdlob neprobudí...

Náhle jí Jindřich otočil čelem k sobě a zadíval se na ní. Překvapilo jí, že se jeho pohled změnil. Už nebyl tak ledový a nemilosrdný, jako když s ní mluvil před Bočkem. Anebo se jí to všechno jenom zdálo?

V další chvíli vytáhl ze svého opasku dýku, která se ve svitu slunce nemilosrdně zaleskla. Eliška přerývavě vydechla a vytřeštila oči. Rožmberka se sehnul pro její zápěstí a svou dýkou lehce přeťal provaz, který je poutal. 

Náhle se zarazil. Lehce jí přejel po rozedřených zápěstích a zamračil se. Elišce z jeho doteku přejel mráz po zádech. Náhle jeho dlaně působily naprosto jinak. Tak opatrně, citlivě a dokonce snad...něžně?

Záhy však její ruce pustil a vyskočil na svého koně. Vmžiku se znovu sklonil a vytáhl jí před sebe. "Upozorňuji tě, děvče," zašeptal jí do ucha, "že jestli zaznamenám jediný pokus nebo snahu o útěk, znovu budeš běžet za námi. Rozumíš?"

Nepatrně kývla. Vlastně jí něco, jako pokus o útěk vůbec nenapadlo. Byla naprosto vyčerpaná. 

Úplně zapomněla na to, že by měla před svým věznitelem ostražitě sedět v sedle napnutá jako struna. Byla tak vysílená, že se nevědomky uvolnila a opřela se tak o Rožmberkovu hruď. Pravidelné houpání koně ji nesmírně uklidňovalo. Neúmyslně zavřela oči.

Ještě chvíli bezděčně vnímala okolí, ale po chvíli se znovu propadla do opojného bezvědomí.