Srdce odvahy

20.

Ležela naznak natažená na posteli a zadumaně se dívala do modrého baldachýnu nad sebou. Na spánek neměla ani pomyšlení. Hlavou jí vířily všemožné nejrozmanitější myšlenky. Neměla nejmenší tušení, co se to před pár chvílemi stalo. Měla pocit, že to všechno musel být sen. Neskutečný, zdánlivý, okouzlující sen. Ale stále přetrvávající zběsilý tlukot srdce napovídal, že se nenachází v opojné dřímotě. 

Zdvihla ruku a bezděčně si prsty přejela po svých rtech. Měla pocit, jako by na nich stále cítila ty Jindřichovy. Tam, kde se jí před chvíli dotýkaly mužovy dlaně, se rozlévalo zvláštní napětí. 

Stále tomu nějak nemohla uvěřit. Ona se líbala s Jindřichem! Ona, která se tak dlouho skrývala pod pláštěm muže, ona, která se bolestně smířila s tím, že nikdy mužské kouzlo nepozná, se tak nestydatě líbala s Jindřichem z Rožmberka. Ta zvláštní skutečnost jí neobyčejně zaskakovala. A nejvíc ze všeho jí zaráželo, že se jí to celé vlastně moc líbilo...   

Zvedla se z postele a přešla celý pokoj. Potřebovala nutně vzduch. Měla pocit - a možná to byla dokonce pravda, že jí tváře planou zrádným ohněm a místa, kde se jí Jindřich milostně dotýkal, hoří. Otevřela okno a slastně zavřela oči, když jí ovál svěží noční vzduch. Vzduch, který přes svůj příjemný van, rozlévající se žár ani zdaleka neuhasil...

A snad právě proto jí myslí náhle prolétla bláznivá myšlenka. Z ničeho nic jí popadlo nesmyslné nutkání spontánně vyběhnout do temné noci, sundat si střevíce, bosa procházet zahradou, užívat si letního vzduchu. 

Nesměle se usmála. Zbojnický život, Píšťalka a kluci jí naučili, že život je moc krátký na to, aby se nemohl užívat a tak vždycky spontánně následovala své momentální nápady. V rychlosti tedy sáhla po svém bílém nočním svetříku, svící si zapálila lucernu a v okamžiku opustila komnatu. 

Noční hrad zel, k jejímu překvapení, prázdnotou. Ticho a tma, které se chodbou rozprostíraly, by kde koho mohly zastrašit, ale Eliška jen zaníceně zvedla lucernu výš a vydala se dál. Žaludek jí sevřel jakýsi dávno zapomenutý pocit nadšení, strachu a adrenalinu, který vždycky pociťovala, když se s klukama připravovala na další přepadení Janových vojáků.

Úspěšně se propletla komplexem chodeb a přes stáje vešla do noční zahrady. Bylo to kouzelné. Měsíc zářil na celý kraj a dával tak stromům, květinám i obyčejné trávě stříbrný nádech. Všude bylo mrtvolně nádherné ticho, jen letní vánek občas zavál a donutil listy stromů zašveholit.

Odložila lucernu do trávy a vydala se dál. Chvíli jen zasněně bloudila svým kouzelným světem, a po nějaké době se zastavila uprostřed malého zeleného palouku se sametovým trávníkem, jehož lemovaly keříčky obrostlé rudými růžemi.

Skopla boty a slastně se položila do trávy. Vypadalo to, jako by se nad ní rozprostíral celý svět. Milovala ten pocit. Připadala si volná, svobodná a pod širým nebem naprosto malinkatá. Ráda přespávala s klukama v lese, ale tohle bylo ještě mnohem silnější. Nekonečná obloha posetá hvězdami jí připomínala, jaký je zázrak, že může ve svém maličkém světě žít svůj drahocenný život. 

Usmála se, když na nebesech konečně našla největší svítivou Jitřenku. Vzpomněla si, jak jí tatínek brával v nocích na balkónek jejího dětského pokoje a zasvěcoval do tajemství noční oblohy.

"Ahoj hvězdičko," zašeptala s úsměvem. "Doufám, že mi dáváš pozor na tatínka."

Záhy se nevěřícně usmála a bezděčně nad sebou zavrtěla hlavou. Je blázen. Uprostřed noci leží venku bosá na zemi a baví se s hvězdami. Musela se dočista pominout.

Snad by se už měla vrátit. Když byla venku sama nedávno, "unesl" si jí zpátky Píšťalka.  A dnes by se jí naprosto bez problému zmocnil Jan, kdyby nebylo Jindřicha. Vždyť je to vlastně hrozně nebezpečné, potulovat se jen tak samotná venku. 

Měla by se vrátit. Jenže v trávě pod širým nebem se leželo tak pohodlně...

Měla by se vrátit. Měla by. Měla by...

***

Znovu procitla, až když jí někdo zvedal ze země. Ospale zamrkala, záhy ale vytřeštila oči a vyděšeně sebou trhla.

"Klid, prosím tě," ozval se ze tmy Jindřichův hlas. "To jsem já." 

Přestala sebou házet a nechala Jindřicha, aby jí vzal do náruče. Matně si uvědomila, že má střevíčky nedbale nasazené, a že jí na holé kůži hřeje Jindřichův kabátec.

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co jsi zase dělala?" naléhal Jindřich, který se i s ní rychle vydal zase zpátky dovnitř. "Jak je možné, že tě o půlnoci najdu spát venku?" 

"Hledala jsem Jitřenku," podařilo se jí celé rozespalé zašeptat. "Na obloze," dodala, jako by to nebylo úplně jasné. 

"No samozřejmě. Jak je možné, že mi to nedošlo?" usmál se a lehce si jí nadhodil v náruči.

"Můžu jít sama," zamumlala.

"Prosím tě. Vždyť jsi ještě pořád napůl v limbu. A co si myslíš? Že tě neunesu? Vždyť jsi lehká jako pírko. Možná bys měla začít trochu víc jíst," řekl a pobaveně se usmál, když nesouhlasně zamručela. 

Matně si vzpomněl si, jak jí nesl v náruči poprvé. Bylo to ten den, kdy se mu připletla do cesty. Připadalo mu, že to všechno se odehrálo už tak dávno. A přitom to ještě nebyly ani tři týdny. Tenkrát to byla ještě malá zlodějka. Teď je jeho manželka...

Stále nějak nemohl uvěřit tomu, že to malé stvoření, které pokojně klimbá v jeho náruči, patří jenom jemu...

Nešikovně otevřel dveře jejího pokoje, vešel a nohou za sebou zase zavřel. Došel až k její posteli a opatrně jí na ni položil. Stáhl z ní svůj kabát, sundal botky a přikryl jí. Nebyl si úplně jistý, jestli už spí, nebo ještě ne, ale vlastně na tom nezáleželo. Opatrně jí uhladil neposlušný pramen za ucho a lehce jí pohladil po vlasech. 

"Dobrou noc, Jitřenko," zašeptal a ochranitelsky jí políbil na čelo.