Srdce odvahy

22.

"To snad není ani možný!" začala brebentit Dorotka, jenom co s Eliškou opustily hlavní budovu opočenského žaláře. "Příště budu muset vzít jednou tolik buchet! Ti Vaši kamarádíčkové jsou hrozně nenažraní, abyste věděla, má paní."

"Přestaň už mi konečně vykat!" přerušila jí Eliška. "Připadám si jak nějaká stará tetka, co si trůní na Vyšehradě!" Obě dívky vyprskly smíchy. Zdolaly několik posledních schodů a s neustálým brebentěním a očividným veselím vyběhl ven. Rázem jim však strnul úsměv na tváři.

Přímo naproti nim postával Jindřich. Byl bez kabátu, jen v kalhotách pod kolena a bílé košili zdobené jemnými modrozelenými krajkami. Pohodlně se opíral o zahradní zídku a líně se usmíval. "Copak jste tam asi dělaly, dámy?" oslovil je hlasem, ve kterém však nebyla ani stopa po zlosti nebo vzteku.

Dívky po sobě nervózně zašilhaly. Ani jedna z nich nevěděla, co říct, přestože odpověď na otázku byla zcela jasná. 

"Dori," pokračoval Jindřich, "mám takový pocit, že tě sháněl Janek," řekl, čímž jí dal naprosto jasně najevo, aby někam zmizela.

Dorotka stáhla obočí a našpulila rty. "Janek mi včera řekl, že mě nechce ani vidět," odsekla poměrně drze.

"Padej, ty," poručil jí Jindřich.

Dorotka stáhla své červené rtíky ještě víc, ale pak jako by si uvědomila, že jí Jindřich nedává na výběr. Omluvně se na Elišku podívala a zmizela.

Eliška s Jindřichem osaměli. Nebohá dívenka měla pocit, jako by se jí do tváří nahrnula veškerá krev, kterou v těle měla. Na mysl jí vytanula skutečnost předešlého večera. Mísil se v ní strach s nejistotou a hanbou. A ještě něco dalšího. Vzpomínky na jeho dech, dotek a polibky...

"Myslím, že bychom se mohli projít," navrhl Jindřich a nabídl Elišce svou rámy. Eliška moc dobře pochopila, že to nebyl návrh, ale rozkaz, a tak Jindřichovu nabízenou ruku přijala, pomalu a nejistě. Nějakou dobu šli v naprosté tichosti, ale po chvíli Jindřich promluvil. "Proč jsi tam šla?" zeptal se.

Eliška neodpověděla a veškerou pozornost věnovala malému kamínku, do kterého ustavičně kopala špičkou boty.

"Eliško," zopakoval a odkopl oblázek z jejího dosahu.

"Stýskalo se mi," promluvila po chvíli. "A taky jsem se bála," přiznala. "Chtěla jsem vědět, jestli jsou v pořádku.

"Bála ses, že bych jim nechal ublížit?" zeptal se nevěřícně. "I když jsem věděl, že ti na nich záleží?"

Znovu neodpověděla a našla si jiný kamínek, se kterým si začala pohrávat.

Následovalo několik minut mrtvolného ticha. "Vlastně jsem přemýšlel," prolomil ho Jindřich, "že bych jim nabídl místo ve své družině. Ale nevím, jestli by o to měli zájem. Jestli ne, nechám je jít."

Eliška nevědomky zastavila a naprosto nevěřícně na něj pohlédla. Chvíli jí trvalo, než našla vhodná slova. "To byste opravdu udělal?"

Pokrčil rameny a pak přikývl.

Ještě chvíli na něj ohromeně zírala a potom před ním padla na kolena. "Já - děkuji," podařilo se jí říct. 

Rukou jí pokynul, aby vstala. "A co kdybych za to od tebe něco žádal?" 

"Splním vám všechna vaše přání!" pronesla. Byla naprosto odhodlaná vyhovět mu úplně ve všem. "Co žádáte?"

Její otázka způsobila, že Jindřich zrozpačitěl jako nezkušený mladíček. Nervózně si olízl rty a bezděčně si promnul ruce. "Polibek?" zeptal se nesmělým tónem, jenž byl tak cizí jeho běžné odhodlanosti.

Eliška si skousla ret a okamžitě upřela svůj pohled na zem. Zrudla jako rajče, přestože by přísahala, že už to víc není možné.

Jindřich si jejích rozpaků bezpochyby všiml. "Odpusť," přitakal ihned. "Plácám nesmysly. Pojď, vrátíme se dovnitř," navrhl a rozešel se tím směrem.

Jenže Eliška se nechtěla vracet. Nechtěla mu odpouštět, nechtěla mít proč mu odpouštět. Mohla zapírat, mohla si lhát, že je pro ni Jindřich pouze nepřítelem, kterému chce uprchnout. Jenže sama moc dobře věděla, že to není pravda. Toužila být po jeho boku, cítit jeho doteky a oplácet jeho polibky.

Rázem se k němu rozběhla. Rychle ho dohnala a nejistě zachytila jeho ruku. Překvapeně se otočil. Pootevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nakonec ji zase zavřel. Bezpochyby poznal její úmysly, ale nic neudělal. Vpíjel se do ní očima a čekal na její první krok. 

Udělala ho.  Přistoupila k němu ještě blíže. Cítila, jak se jí žaludek svírá zrádným ohněm a jak jí srdce buší jako o závod. Přesto si stoupla na špičky a pak - lehce spojila své rty s těmi jeho.  

Chvíli jen tak zůstali, rty spojené v něžném dotyku, oba překvapeni, jakým směrem se situace obrátila. 

Eliška se za okamžik odtáhla. Celé tělo jí žhnulo zrádným ohněm, srdce zběsile bilo a rozum nemohl pochopit, co se to právě stalo. A přesto, když se zadívala do jeho podmanivých hnědých očí, ze kterých se jí tajil dech, udělala tu nejvíc nečekanou věc vzhledem k její povaze, postavení i okamžiku samotnému. Znovu si stoupla na špičky a podruhé Jindřicha políbila.  

Téměř okamžitě protáhl svou ruku za jejími zády a přitáhl si jí ještě blíž, ve vteřině přebral iniciativu a nezáměrně i kontrolu nad ní samotnou. Hladově tiskl rty k těm jejím. Dotek jeho tváře byl drsný, ale zároveň i naprosto něžný a citlivý. Zlehka otevřel ústa a jemně její rty přemlouval, aby ho napodobily. Jeho polibky se změnily v naprosto dobyvačné. Už jí jen jemně neškádlily, ale pohlcovaly, nepokoušely, ale vlastnily.

Eliška měla pocit, jako by se kolem ní snesla tma. Tma osvětlovaná jedinou pochodní planoucího ohně. Ocitla se v prudké vichřici, která ji obrala o všechno kromě tohoto okamžiku rozbouřených emocí. Věděla, že někde v té tmě je tím ohněm on, on je to jediné světlo, které k ní může proniknout.

A pak náhle bylo po všem. Jindřich se pomalu odtáhl, jeho dlaň ale zůstala na její tvář a donutila ji vzhlédnout, když se před ním pokusila sklopit zrak. Eliška cítila, jak jí divoce planou tváře, a přesto se ke svému překvapení - a navzdory svému vlastnímu povolení, letmo usmála. Jindřich si toho bezpochyby všimnul, protože ji opětoval svůj zářivý úsměv, ze kterého se jí tolik podlamovala kolena. Potom vzal její ruku a propletl své prsty s těmi jejími. Nato je zvedl a něžně políbil hřbet její ruky, tak něžně až začala pochybovat, jestli je to stále ten stejný Jindřich, kterému se před několika týdny připletla do cesty.

"Tak pojď, ty moje malá vílo. Vrátíme se dovnitř a vyřešíme záležitost s těmi tvými zbojníky."