Srdce odvahy

23.

Jindřich si nechal všechny tři zbojníky předvolat. Seděl na velkém dřevěném prestolu ve Velké síni a Elišku mu stála po boku. Janek a další dva muži přivedli kluky doprostřed sálu. 

Eliška se povzbudivě usmála, ale ani Dalibor, ani Pírko jí úsměv neoplatili. Jen Píšťalka se na ní usmíval tím svým tajemným úsměvem, který jako by naznačoval, že dokáže proniknout až do těch nejskrytějších koutů její duše, a že dokáže přečíst i to nejtajnější tajemství. 

"Pánové," oslovil je Jindřich, "nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše. Vzhledem k tomu, že jste mé ženě milí jako bratři, rozhodl jsem se omluvit vaše provinění. Dávám vám na výběr. Buď mi budete přísahat věrnost, a stejně tak i našemu králi, anebo se vrátíte do té díry, odkud jste přišli. Nabízím vám místo ve své družině, pánové, čestné místo, na kterém byste nemuseli každý den bojovat o své bídné životy. Rozhodnutí je ale na vás."

Pírko a Dalibor naprosto užasle otevřeli pusu překvapením. Jen Píšťalka stále upíral své oči na Elišku. Svým výrazem jako by jí dával najevo, že ví, že tohle je její přičinění, a že moc dobře ví i to, co pro to musela udělat. Eliška ten výraz na jednu stranu nenáviděla a na stranu druhou si bez něj neuměla Píšťalku představit. 

Jeho pohled se náhle přesunul k Jindřichovi. Z ničeho nic před ním poklekl a pokorně sklopil hlavu. "Přísahám Vám, pane, že dokud bude stát Eliška po Vašem boku - a Jan na druhé straně bitevního pole, budu Vám věrně sloužit jako ten nejoddanější."

Dalibor s Pírkem otevřeli překvapením pusu ještě víc. Dlouho ale nečekali. Vzájemně po sobě zašilhali a v okamžiku padli na kolena vedle Píšťalky. 

Eliška měla pocit, jako by se jí srdce rozplynulo úlevou. Byla si jistá, že kluci Jindřichovu nabídkou nepřijmou  a budou se chtít vrátit zpět do Dobrušky. 

Jindřich pokynul, aby vstali. "V tom případě - vítejte na Opočnu."

Eliška zachytila Jindřichovu ruku a vděčně ji políbila. Potom se rozběhla k Píšťalkovi a skočila mu do náruče. Vděčně jí objal a políbil na čelo. "Ty cácorko," zašeptal jí do ucha. "Moc se ke mně nelísej, nebo začne žárlit a všechno si to zase rozmyslí."

Naprosto nevěřícně se od něj odtáhla. "Ty potvoro," špitla. 

Nechala se vtáhnout od objetí od zbylých dvou zbojníků a potom se vrátila zpět k Jindřichovi. "Děkuji, pane," řekla mu, zatímco se kluci klidili společně s Jankem a dalšími Jindřichovými muži ven ze síně.

Jindřich přistoupil k Elišce blíž. Zvedl ruku a položil ji na její tvář. Jemně jí přejel palcem po líci a potom si dívku přitáhl do polibku. "Není zač, má paní," zašeptal jí do ucha. Své polibky přesunul na její obnaženou šíji. "Vy jste svou část dohody splnila. Dohoda zněla polibek, jeden polibek. A vy jste mi dala rozhodně víc než jeden," šeptal dál mezi polibky. Eliška se přerývavě nadechla a mimoděk natočila hlavu do strany, aby měl Jindřich k jejímu krku lepší přístup. "Musím vám je teď vrátit," pokračoval. "Nechci vám být nic dlužný." Odtrhl se od jejího hrdla a znovu se zmocnil jejich rtů, něžně a vášnivě, rukama přitom pátrajíc kolem jejích boků.

"Ehm - Jindro?" ozvalo se náhle. 

Eliška od Jindřicha prudce odskočila, zběsile jí začalo bušit ve spáncích. Podívala se ke dveřím - a měla pocit, že se o ní musí okamžitě pokusit infarkt, protože na prahu stál Vítek.

"Ty skrčku jeden malej, co tady, k čertu, zase děláš!" vybuchl Jindřich. "Dvakrát během dvou dnů, bratře, přijde ti to normální?!"

"Já nemůžu za to, že se líbáte vždycky, když s tebou zrovna potřebuju mluvit," obhajoval se Vítek.

"Můžeš mi říct, ty blboune hloupej, jak dlouho stojíš v těch dveřích?"

"Nevím, tak dvě minuty?"

"Dvě minuty?" vydechla zděšeně Eliška, která byla v obličeji červenější než ta nejrozkvetlejší růžička.

"Jen na vás pěkný pohled," pokrčil Vítek rameny."

"Tak, a teď mě dobře poslouchej, osle," pokračoval Jindřich celý rudý vzteky, "teď se otočíš a zmizíš odtud, nebo tě na místě uškrtím!"

"Ne to ty mě poslouchej, troubo," osopil se Vítek. "Já bych sem asi nechodil, když jsem věděl, že tu máte dostaveníčko, kdybych k tomu neměl důvod, ne? Jenže, Jindro, máme problém."

"Jakej problém," zavrčel Jindřich.

"Velkej," odpověděl Vítek a nervózně hodil očkem po Elišce. "Jan z Dobrušky uprchl."