Srdce odvahy

11.

Jindřich se na Elišku znovu podíval, až když se přerývavě nadechla. Uvědomil si, že celou dobu takřka zadržovala dech. 

Přestože se na ní pořád zlobil, náhle mu jí bylo líto. Pomněnkově modré oči měla hrůzou vytřeštěné úplně dokořán, rty měla lehce pootevřené a zrychleně dýchala. Dlaně se jí neovladatelně třásly a měl pocit, že jestli jí okamžitě nezachytí, podlomí se pod ní nohy.

Náhle si uvědomil, že to doopravdy je ztracená paní z Dobrušky. Jak jen mohl být tak slepý? Proč by o ní Jan z Dobrušky jinak tolik stál. Proč by tolik usiloval o její život?

Když na ní znovu pohlédl, jejich oči se střetly. Ještě chvíli stála a zhluboka oddechovala. Pak se k němu rozběhla a poklekla k jeho nohám. Lehce chytila jeho dlaně do těch svých a naprosto něžně je políbila.

"Děkuji, můj pane," zašeptala roztřeseným hlasem. "Já-" začala větu, ale nedopověděla jí, protože jí po tvářích tiše začaly téct slzy a ona nebyla schopna promluvit.

Jindřicha se náhle zmocnila jakási zvláštní něha, kterou nikdy - anebo už hodně dlouho, nepocítil. Sklonil se k Elišce, opatrně ji chytil za ramena a vytáhl do stoje. Celá se třásla. Odevzdaně vzdychl a lehce si ji přitáhl do náruče.

"Všechno je v pořádku," zašeptal. "Jsi v bezpečí."

Lehce se k němu přivinula. Jindřicha překvapilo s jakou něžností je vůbec schopen se někoho dotýkat. Byl to bojovník. Za svého krále, Přemysla Otakara II., bojoval ze vší vervou a na bitevním poli se s ním nemohl nikdo vyrovnat. Naučil se nemít soucit.

Proto se zarazil, když si uvědomil, že ho uspokojuje držet tu drobnou bytůstku v náruči a utěšovat ji. Vždyť je to jen malá zlodějka! křičel na sebe v duchu. Jeho vězeňkyně, jeho - manželka.

Eliška si až  po chvíli uvědomila, že spočívá v jeho náruči. Vyděsila se a  zapřela se rukama o jeho silnou hruď, aby se od něj odtlačila. Pustil ji. S vytřeštěnýma očima od něj o několik kroků ustoupila. 

Jindřichův výraz ztvrdl. Odměřeně ji přejel pohledem. "Budeme si muset něco vyjasnit, paní z Rožmberka."

V Eliščině tváři se objevila směsice vzdoru, zlosti a strachu. Otevřela pusu, aby něco pronesla, ale očividně jí nic nenapadlo, protože zase sklapla a zatnula zuby.

Jindřichovi přelétl přes obličej letmý úsměv. Té vzdorné krásce snad došla slova, pomyslel si. Přistoupil k ní ještě blíž. "Přesto co se stalo před chvílí jsem nezapomněl na to, co se odehrálo předešlé dny."

V jejím výrazu se na okamžik mihlo zděšení. Záhy se ale obrnila odvahou a přistoupila k němu. "Potom jsem tedy připravena přijmout váš trest," pronesla smířeně.

Jindřich se zarazil. Ani v nejmenším nečekal, že zachová tak klidně a vyrovnaně. Čekal, že se na něj vrhne a bude bojovat až do vyčerpání svých sil. Byl přesvědčený, že se bude prát, kopat, škrábat a bušit pěstmi, aby se osvobodila. A ona místo toho před ním stála naprosto klidně a pokojně čekajíc na jeho rozsudek. 

Chtěl promluvit, ale náhle se zarazil. Všiml si, že se dívce divoce třesou kolena. Pochopil, že se drží na nohou snad už jen silou vůle. Až teď ho napadlo, že musí být po předešlých dnech k smrti vyčerpaná. 

Přistoupil k ní. Přerývavě se nadechla, ale neustoupila a jen hrdě zvedla hlavu. Vztáhl k ní ruce, aby jí mohl pomoci. Tentokrát ucouvla a dala před sebe své roztřesené ruce, jako by se chtěla bránit. Jako by se bála, že jí chce ublížit... 

"Půjdu sama," řekla a opět do něj zabodla své modravé oči.

Jindřich se překvapeně zastavil, ale ustoupil a pokynul jí rukou v gestu, že má jít. Jen ať se dál topí ve své umanutosti, pomyslel si. 

Eliška se rozešla. V duchu domlouvala svým třesoucím se nohám, aby jí ještě chvíli nesly. Nechtěla před Rožmberkem projevit svou slabost. Nechtěla, aby jí pokořil tím, že by ji sám surově odtáhl pryč. Nechtěla si to přiznat - ale bála se ho. 

Neměla nejmenší tušení, kam míří jejich kroky. Snad do hradní kobky, kde stráví zbytek svého života. Nebo do mučírny, ve které jí Jindřich krutě potrestá. Bude mít radost, až bude plakat bolestí a beznadějně prosit o milost? Bude-

"Ach," uteklo jí, když se pod ní nohy podlomily a ona se zřítila na zem.

Cítila, jak se k ní Jindřich sehnul. "Ne!" vykřikla zoufale a znovu se pokusila vyhrabat se na nohy. Roztřesená kolena jí ale opět zradila, takže se znovu zřítila na zem. Zhluboka dýchala a snažila se nabrat všechny své síly.

"K čertu, ty jsi tak strašně tvrdohlavá!" vykřikl náhle Jindřich. Sehnul se pro ni a vytáhnul ji na nohy. Jednu ruku jí náhle podtáhl pod koleny a zároveň druhou pod zády a zvednul ji do náruče. 

Překvapeně zalapala po dechu. Chvíli jen vyděšeně třeštila oči, než jí došlo, že jí nechytil a neodtáhl za vlasy, jak předpokládala. Strnule spočívala v jeho náruči a skoro se neodvažovala dýchat. 

Nesl ji tou dlouhou chodbou a potom zamířil do jejího pokoje. Hrubě kopl do dveří, aby se otevřely, vešel do místnosti a dveře za sebou s pořádnou ránou zase zabouchnul. Donesl jí k posteli a opatrně jí na ni položil. 

Zmateně na něj hleděla, přestože se jí námahou i únavou sklápěla víčka. "Nerozumím tomu," zašeptala po chvíli ticha.

Otočil se na ní a pohlédl do jejích modravých oček, které se na něj upíraly se směsicí překvapení, únavy a - vděku? "Musím přiznat, že jsi pro mě oříšek," připustil. 

"Chtěl jste mě potrestat," pronesla potichu a sklopila pohled. 

"Necháme to na jindy," řekl. "A teď už mlč." 

Poslechla a unaveně ulehla do peřin.

Jindřich se tajně usmál se, když bezděčně zavřela oči a propadla se do vytouženého spánku.