Srdce odvahy

19.

Neměla nejmenší tušení, jak se dostala do Jindřichovy náruče, a ještě víc nechápala jak to, že se v ní cítí tak příjemně.

Jindřich jí lehce vískal ve vlasech a namotával si lokny jejích zlatavých pramenů na prsty. Jeho drsné dlaně zněžněly, tvrdé rysy ve tváři zjihly. Jako by se na tu krátkou chvíli stal úplně jiným člověkem.

Pomalu zvedla oči. Měla by přeci něco udělat. Měla by se odtáhnout, měla by-

Její modrá očka se v té chvíli setkala s těmi jeho. Musel si - stejně jako ona - uvědomit, že jsou si blízko, hodně blízko. Stejně jako byli před několika hodinami v květech rozkvetlých kopretin.

A přesto to bylo jiné. Jindřich se tentokrát neodtáhl. Vpíjel se hnědýma očima do těch jejích, jako když se inkoust vpíjí do pergamenu. Bylo to zvláštní. Ten kouzelný okamžik trval jen několik vteřin, a ona přesto měla pocit, že trvá už celou věčnost.

A pak se Jindřich letmo přiblížil. Anebo se jí to jenom zdálo? Přísahala by, že se jeho hlava lehce nachýlila dopředu, ale není to jen její domněnka? Anebo přání...?

Vzápětí sklopila zrak, jako by jí konečně došlo, co se celou dobu děje. Jak se mohla jediným okamžikem nechat tolik unést? Nesmí zapomínat, kde je její místo. Stále je jeho vězeňkyní, jeho -

Jindřichův palec se letmo dotkl její brady a donutil jí vzhlédnout. Jeho motýlí dotek v ní vyvolal zvláštní nepoznané pocity. Podivně se jí sevřel žaludek, srdce jí začalo bít jako zvon, bezděčně zadržela dech.

Lehce se k ní naklonil. Stále se ztrácel v jejích očích, a jako by v nich hledal svolení. Jeho palec jen lehce spočíval na její bradě, takže kdyby chtěla, mohla by se vytrhnout. Mohla by odvrátit pohled, mohla by odmítnout, mohla by odejít.

Mohla by...

Ale nechtěla...

Nepatrně kývla. V jejím nitru jako by explodoval gejzír všech možných emocí, když se jeho rty lehce dotkly těch jejích. Rozhořelo se jí celé tělo, zběsile se jí rozbušilo srdce. Jindřich stále jemně držel její bradu a něžně okoušel její nezkušené rty.

Po chvíli se od ní odtáhl a jako by zkoumal, jestli nejedná proti její vůli. Nepohnula se, měla pocit, jako by pod jeho zkoumavým podmanivým pohledem zkameněla. Ale nechtěla přestat... Ať čert vezme skutečnost, že je to její nepřítel. Bylo jí to jedno. Nechtěla přestávat. Pod jeho upřeným pohledem se jí podařilo přikývnout.

Jeho rty znovu našly ty její, něžně, ale o něco žádostivěji. Podvolila se žhavému dotírání Jindřichových úst a ke svému úžasu pootevřela rty. S každým dotykem jeho jazyka cítila někde hluboko sladkou slabost, drobné výbuchy touhy, jež se neustále stupňovaly.

Ještě nikdo jí takhle nikdy nelíbal. Přestože jí Boček ze rtů často kradl hubičky, byly to jenom letmé ledabylé polibky. Nikdy nepocítila takový žár a rozechvění. Jindřich jí polibkem sváděl, laskal i vyzýval. Bezděčně jí přinutil chvět se nepoznanou vášní a sotva postřehnutelným závanem intimnosti, jenž v ní zažehl jakýsi zvláštní oheň.

Jindřichovy polibky se letmo přesunuly na křivku jejího alabastrového hrdla. Když jí jazykem lehce přejel po straně šíje, přerývavě se nadechla.

"Mám přestat?" zašeptal.

Nebyla schopná odpovědět. Jeho žhavé polibky, jako by jí úplně připravily o schopnost mluvit.

Lehce se od ní odlepil a vzhlédl. Očima se vpíjel do těch jejích. "Chceš, abych přestal?" zopakoval šeptem.

Jako by si konečně uvědomila, nač se jí ptá. Oplatila mu upřený pohled a nepatrně zavrtěla hlavou.

Znovu se sklonil k jejím rtům a vášnivě na ně zaútočil. Musela se chytit jeho ramen, aby získala oporu. Jeho paže jí objaly a přitáhly si jí blíž. Jeho drsné mozolnaté ruce se jí dotýkaly, hladily ji.

Připadala si jako v mlžném oparu. Tohle musí být jen sen, napadlo jí. V roztěkané mysli jí utkvívaly jen části roztržitých myšlenek. Laskání a hlazení jeho silných prstů. Žhavé polibky a teplý dech. Extáze a přání, oheň a touha. 

Jeho ústa znovu opustila její rty a přitiskla se na krk. Byl to dotyk, který naléhal, sváděl, provokoval. Mužný, mocný, tak smyslný, až se jí zatočila hlava. Bezděčně natočila hlavu, aby měl Jindřich k její šíji lepší přístup. Jeho ruce putovaly čím dál tím níž, bloudily po jejích zádech a bocích, jeho ústa žhavě útočily na její hrdlo a pomalu se přesouvaly ke střiženému dekoltu.

A pak náhle prásk! Dveře komnaty se prudce otevřely a hlasitě narazily do stěny. Pro oba dva to znělo jako výstřel z děla.

Eliška se od Jindřicha prudce odstrčila, jako by se omylem dotkla rozžhavené pece a se zavrávoráním od něj rychlostí blesku o několik kroků ustoupila. Srdce jí bilo jako na poplach, zrychleně dýchala a její výraz jasně nasvědčoval tomu, že naprosto nemůže uvěřit tomu, co se právě stalo.

Na prahu dveří stál statný černovlasý mladík, jeden z Jindřichových mužů, a ohromeně kulil oči. Překvapeně pootevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale zřejmě ho nenapadlo nic vhodného, protože jí zase zavřel.

"Vítku," procedil Jindřich skrz zuby. Jeho tón hlasu jasně naznačoval, že by zmiňovaného muže nejraději okamžitě uškrtil. 

"Pardon," vypadlo z nově příchozího. "Ale nechal jsi pro mě poslat, tak jsem předpokládal, že-. Tak já se asi stavím za chvíli," navrhl a pokusil se zakrýt potměšilý úsměv, který se mu na tváři objevil.

 "Ne," špitla Eliška, snažíc se zastřít svůj roztřesený hlas. Zahanbeně sklopila zrak, když na ní ulpěly překvapené pohledy obou mužů. "Byla jsem na odchodu," podařilo se jí zašeptat. Lehce kývla hlavou směrem k Jindřichovi a doklopýtala ke dveřím, kde se protáhla kolem Vítka a rychlostí blesku zmizela. Dala si dobrý pozor, aby se manželovi nepodívala do oči. 

 Jindřich chvíli hleděl na prázdné místo, kde ještě před chvíli Eliška stála a pak zlostně zatnul zuby k sobě. "Ty idiote!" vyštěkl.  

"Jak jsem to mohl vědět!" obhajoval se Vítek.

Jindřich hněvivě zamručel a hrubě popadnul lahev kořalky, ze které si poctivě přihnul. "Ty jsi takový vůl. Někdy doopravdy lituju, že tě matka porodila," zahuhlal.

Vítek se pobaveně usmál. Konečně se hnul z místa a došel až k Jindřichovi. Opřel se o dubový stůl vedle něho a ruce si založil na hrudník. "Tak povídej, bráško," vyzval ho. "Jaký to bylo?"

Jindřich se ještě chvíli tvářil, že by Vítka nejraději vyhodil z okna, ale už za okamžik jeho výraz zjihl. Se zvláštně zadumaným výrazem a mírným úsměvem potměšile pohlédl na mladšího bratra a po chvíli ticha odpověděl: "Dokonalý."